Stěhování do města

čtvrtek 18. září 2014

Jsem tu zas a dneska s vyprávěním o tom, jak jsem se stěhovala z naší malé vesničky, z mého domova, do městského ruchu, do Brna. 

Stěhování předcházelo dvouměsíční hledání bytu, což mě naprosto užíralo, protože jsem strávila v podstatě celé prázdniny sezením u počítače a psaním inzerátů. Díky téhle dřině jsem ale našla své dvě spolubydlící, hrozně fajn holky, které nastupují stejně jako já do prváku na veterinu - jedna dokonce i na stejnou fakultu (veterinární lékařství). 

Po několika výletech do Brna, několika zklamání, telefonátech, dohadování se s realitkami a hádkami s dalšími lidmi, se kterými jsme hledali, jsme objevili kluka, který nabízel pokoj pro tři. Pokoj, ve kterém dneska už píšu tenhle článek. 

Dneska už alespoň vím, co je inkaso, co si představit pod pojmem služby, vím, na co se realitních makléřů ptát a na co si dát pozor u smlouvy. A že je to všechna fuška. 

Od začátku jsem se na stěhování hrozně těšila, prožívala jsem euforii při kupování skleniček a nemohla se dočkat balení. Prostě ten pocit svobody, že už jste konečně od rodičů, děláte si vše po svém a hospodaříte po svém, mě hrozně lákal. A potom to konečně přišlo! Krabice, spousta krabic. 




Jestli máte doma kocoura, víte, jak kočky milují krabice. Ten náš musel vlézt snad do každé, než jsem tam něco mohla dát. Taky jich pár okousal, prevít! 



"Hlavně nefotit, prosím!" :D



A teď už nějaké kuchyňské poklady, co jsem si přivezla. Je to asi paradox, ale z nich jsem byla nejvíc nadšená, přeci jenom až do této doby šla kuchyň mimo mě. Dilema, jaké koupit skleničky, zda malé nebo velké, mě vážně naplňovalo radostí (a to jsem vybrala špatně :/ ).  



Tady přibližný proces balení jedné krabice:



V průběhu balení byl v pokoji neskutečný binec, velmi pěkně to představovalo chaos v mé hlavě...co vzít, co ne...aneb "tohle určitě budu potřebovat". 





A konečně finální fáze! Kevina zdraví, prý se má fajn a že už se nemůže dočkat manžela! (Ano, Kevina je chryzantéma.)



Potom nadešel den opravdového stěhování a já si najednou začala uvědomovat, že něco opouštím, že tohle už nikdy nebude můj pokoj (vezmou si ho bráchové) a že naposledy spím na své posteli ve svém pokoji. A nebyl to úplně nejlepší pocit. Jsem poměrně hodně emocionální člověk a k tomu patří řada sentimentalit, jako například fixace na můj pokoj. Bylo to moje žlutomodré království, místo, kde jsem probrečela tolik hodin a zažívala spoustu radostí. Místo, které slyšelo moje nejčernější myšlenky a smálo se, když jsem tančila po koberci. Ale to už je pryč. 



Přestěhovala jsem se. A jak řekl můj táta, život má své etapy a jedna mi skončila a teď nastupuji do další, snad úspěšné. 

Podvědomě jsem si ovšem skládala věci na stůl tak, jak jsem to měla doma a musím říct, že ten "kousek domova" funguje. 




Dnes sedím v pokoji růžovém a čekám poprvé v životě, až přijdou lidé, se kterými ho budu sdílet. Je to těžké, vážně. Ale takový přestup do jiné fáze života nejspíš je. Něco vám to vezme, něco vám to dá. Tak tedy vstříc tomu dospělému životu, hurá do studentských radovánek a bye bye volnému času, přivítejme učebnice. 

Procházíte taky něčím podobným? :) 


Mějte se krásně!

:)

6 komentářů:

  1. Krásný kocour:) :D ! Tak doufam ze se ti u nas v Brne bude libit :) jinak na mem blogu novy clanek - New in :) styleyourlife-my.blogspot.cz ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Přeju hodně štěstí do začátku a at se se spolubydlama nesežerete..:D ;) .. Mě to (snad) čeká během roku-dvou. Už se nemůžu dočkat. Narozdíl od tebe, ale pujdu na byt s přítelem, takže to zas bude o něco málo jinačí.. ale těším se..:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, snad to bude všechno oukej. :) I tobě přeju hodně štěstí, snad najdete pěkný byt. ;) Třeba váš vztah společný bydlení ještě posílí.

      Vymazat
  3. Juuj, tak s tým pocitom o svojej izbe chápem. :( Ale celkom hrdinsky si to obstála! Ja som sa minulý mesiac mala odsťahovať s priateľom do Plzne za prácou, ale keď som mala čiastočne zabalený kufor a pozerala sa na moju izbu, že už tam skoro vôbec nebudem tráviť čas (vracali by sme sa domov len každý polrok)... potom sa rozplakala aj mama, a proste som nešla. Po Vianociach by som síce už asi mala, ale neviem si predstaviť bývanie s ľuďmi, ktorí mi nesadli (pred odchodom mi povedali pár vecí, vďaka ktorým som si o nich pomyslela svoje)... Fakt jediné, čo ma štve, že priateľ tam je, inak si neviem predstaviť, že by som odišla tak ďaleko, keď ani prácu tam nemám istú, a nie je to mesto, za ktorým by som sa šla pretrhnúť (ako je teraz aktuálne, že každý chodí niekam do Holandska, do Anglicka,..).
    A k tomu pocitu slobody... celý možno rok som sa už tešila, ako konečne vypadnem z domu, osamostatním sa... ale keď prišlo na "lámanie chleba", tak to fakt také jednoduché nebolo - ako píšeš v článku, je ťažké sa lúčiť s niečím, s čím sme tak dlho (napr. izba). Každý mi vraví, že som prišla o veľkú zábavu, príležitosti a neviem čo všetko, keď som nešla, ale... no a čo, aj oni to raz pochopia, keď sa dostanú do tejto situácie. :)
    Rowena | Feeling Hoppy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, tak to je smutný docela, ale chápu tě. Jak jsem psala, něco ti to dá a něco ti to vezme, a i když je to docela smutný se odloučit od všeho, ale na druhou stranu je to spoustu zkušeností. Člověk se asi fakt osamostatní.
      Ale ten důležitej faktor jsou právě i spolubydlící, bydlet s někym, kdo ti je nesympatický nebo kdo o tobě říká hnusný věci, to bych taky nechtěla. Byla by si tam ale s přítelem a ten by se o tebe určitě obstaral.
      Určitě napíšu ještě další článek, jak to tu zvládám a tak, třeba to bude všechno ještě jinak, ale myslím si, že čas vždycky všechno vyřeší.

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)