Jsou to asi tři měsíce, co jsem napsala poslední článek, byl to v podstatě celý letní semestr. Jsem ve fázi učení se na poslední zkoušku, před sebou vize prázdnin a jakéhosi prapodivného "nového začátku", který očividně přichází s každým koncem.
Honí se mi v hlavě spousta myšlenek, mám nutkání sedět a dát celému tomu školnímu roku patřičné sbohem. A vlastně vůbec nejde o školu. Přijde mi, že tenhle rok jsem se naučila o sobě samé víc než mnohé roky předtím.
Vyjímá se myšlenka "co vás nikdo nenaučí", protože letošní rok byl právě o tom. A těžko se mi hledají slova, abych vám předala přesně to, co chci.
A pokud vůbec nevíte, kdo jsem a i tak jste dočetli až sem, díky, protože zatím to vypadá jen jako kopec keců...že jo.
Každý to ví, zdá se, že je to bráno jako jedna z životních pravd. První láska bolí. Řekli vám to vaši rodiče, vaši kamarádi, nespočet rádoby motivačních obrázků na internetu a pravděpodobně i ta osudná první láska. Co vám ale nikdo neřekne, je, jak se s tím vypořádat. Jak se smířit s tím, že vaše první láska není vaší životní láskou. A z vlastní zkušenosti vám přiznávám, že já to určitě nevěděla...a nevěděl to vlastně ani nikdo kolem mě, protože mi nikdo nikdy neporadil tak, abych se z toho opravdu dostala.
Přijde mi, že spoustu lidí (především ti, co mě znají) si budou myslet "Tohle by si neměla psát, ne na internet, ne "ven", může si to přečíst i on, lidi, co tě nemají rádi.", i má vlastní nejistota se na jednu stranu bojí, že toho někdo někdy bude moci využít proti mě. Pravdou ale je, že já se za to nestydím. A tou pravdou je, že mi trvalo 5 let, než jsem byla schopná přijmout do svého života někoho jiného.
Každý měl nebo má svůj Kryptonit a já bych vám chtěla napsat o tom mém, protože věřím, že někdo z vás si tím právě teď prochází a nečekám, že by vám tenhle článek měl změnit život a že po jeho přečtení budete šťastnější. Tohle není návod na život, natož na štěstí.
