Papiňák

POD TLAKEM

Mám mimořádně spokojený období, nic mi nechybí, nic mě nezlobí ani netrápí. Přesto se občas přistihnu, jak jsem fyzicky "natlakovaná", přestože za tím není žádný pádný důvod.

Co se stresu týče, radím opravdu jedno, pozorujte svoje tělo. Často nám to dává najevo mnohem dřív, než si toho všimneme. Zatnutí zubů, když přemýšlíme nad seznamem věcí, které musíme udělat nebo křečovité držení kabelky, když jsme doběhli autobus, protože nestíháme - to jsou všechno úplně obyčejné a úplně přirozené věci, ale pozor! Efekt motýlích křídel není žádná báchorka, obzvlášť ne, když stejné blbé zvyky a činnosti opakujeme několikrát za den, každý den v týdnu, měsíc za měsícem. 

Když jsme ve stresu, tělo začne produkovat stresové hormony katecholaminy, které ve vyšším množství po delší dobu působí na tělo jasně negativně. Takže ať mi šílení "realisté" říkají, co chtějí, naše chování má na tělo přímé důsledky. 

Proč to všechno plácám.

Mohla bych vám jednoduše říct, tak se prostě uvolněte. Nech to plavat a prostě buď. Jenže je mi jasný, že takovej zlozvyk, o kterým člověk často ani neví, se asi nenechá snadno plavat, když je pro nás stejně přirozenej jako "Dobrý den". A proto se občas jenom zastavte a doslova pozorujte svoje tělo. Já jsem třeba člověk, co věčně někam pospíchá, protože furt nestíhám. Na cviko, na praxi, do práce, občas i na záchod. 

100 důvodů k vděčnosti

Jsem vděčná, protože...

1. Žiju s tím nejbáječnějším přítelem pod Sluncem. Je to moje opora, inspirace a klid v duši.

2. Můžu budovat vlastní domov. 

3. Je podzim a je všude nádherně barevně. 

4. Z kohoutku teče pitná voda. 

5. Bydlím v Brně, kde za dvacet minut jsem v centru nebo v lese. 

6. Existují lidé, co se přese všechno mimoděk usmívají.

7. Vyrůstala jsem na vesnici, kde vzduch chutnal každý den jako nový začátek. (kromě těch, kdy se močkovaly pole nebo někdo vypouštěl septik)

8. Cvaknu vypínačem a je světlo. 

9. Moje maličká dvouletá sestřenice mě má strašně ráda, i když mě vídá jenom jednou za měsíc a já tak můžu cítit lásku tu nejčistší a nejprostší - tu od dítěte. 

10. Mám plný žaludek. 

11. Studuji zadarmo. 

12. Vyrůstala jsem s vlastním psem, který mi byl oporou a láskyplnou duší. 

13. Pokaždé, když přijedu domů, babička mi navaří horu jídla, abych v Brně ušetřila. 

14. Bydlím s lidmi, se kterými se konečně žije pěkně a s kterými je mi dobře. 

15. Mám rodinu. 

16. Na obloze se honí mraky. 

17. Před usnutím se mám s kým pomazlit.

18. Studuji to, co mě baví. 

19. Mohla jsem dospívat a žít svobodně bez přílišných pravidel. 

20. Dělám chyby, které mě učí, co od života chci a nechci. Co chci od sebe samé a co se mi příčí. 

21. Umím odpočívat.

22. Můžu odpočívat. 

23. Na jaře kvete šeřík. 

24. Maminka si vymýšlela vlastní pohádky a zpívala mi písničku z černobílé Popelky. 

25. Miluji. 

Vyšší štěstí

Vždycky mě udivovalo, že nevlastní taťka na otázku "Jak se máš?" odpovídá "Mám se skvěle.", ať se děje, co se děje. Možná, že mě ten jeho vnitřní klid i rozčiloval kvůli své vlastní emoční nestálosti. Třeba je to i tím, že jsou mamka s manželem věřící a mají úplně jinou filosofii života, kdežto my strhanci, co na to něco mimo naše tělo máme čas jen při větším trendu nebo nenadálým osvícení, vidíme svět furt skrze škvíry v oponě. 

Youtubeři pro studenty

Občas si říkám "tyjo, mohla bych napsat nějaký článek o učení", jenže pravdou je, stále se o učení učím a piluji chyby. Přestože studuji obor, jaký studuji a vyžaduje to hodně času, organizace, obětí a pevné vůle, stále nejsem takový expert, jakým bych chtěla být. Můj přítel má techniky učení zvládnuté o moc, o moc lépe a spíš bych měla na článek zpovídat jeho. (ale pozor, je to workoholik!)

Každopádně pokud studujete a jste třeba na nějakém těžším oboru, který se nedá zvládnout jen tím, že si něco přečtete a snažíte si vzpomenout nebo se chcete umět učit lépe a víc efektivně, tak dneska je to určitě pro vás. 

Pokud nechcete plácat čas na nějakém blogísku a říkáte si teď, proč jsem na to proboha vůbec klikl/a, tohle je prokrastinace největšího levlu, měl/a bych se učit, bude vám stačit následující link, protože tahle holka vám zachrání vaši studentskou zadnici. Z tohoto článku vám stačí si odnést povědomí o youtuberce jménem Ana Mascara. 

1. ANA MASCARA

Co by se ve škole mělo učit

Spoustě lidem škola začíná zítra a nám vysokoškolákům už brzo začne, tak jsem si řekla, že by bylo fajn napsat článek se školní tématikou. Ovšem žádný hauly a back to school GRWM  to nebudou, vlastně spíš naopak. Chci napsat o tom, co ve škole zatím není a co by tam být mělo, respektive které dovednosti a činnosti bychom se tam opravdu měli učit. Berte článek s rezervou, nejsem pedagog a ne, nevím, jaké přesně jsou osnovy a kolik místa v nich ještě je, ale na druhou stranu, když jsem slyšela, že na základní škole je předmět eumetrie, kde děti máchají rukama a mají slova vyjadřovat pohyby (alespoň tak mi to bylo vysvětleno!), tak jsem koulela očima. Proto tedy pár věcí, které bych si přála já:

1. Jak se učit

Pamatuji si, že jednou jsme měli na gymplu jeden odpolední dobrovolný seminář, kde nám paní měla sdělit, jak se správně učit. V podstatě to probíhalo spíš jako dotazník, kde se zjišťovalo, s čím přesně máme problémy a nakonec jsme se tedy nedozvěděli nic. Za celý svůj život jsem se nesetkala s tím, že by nám někdo řekl, jak se učit. Někde pár tipů od učitelů pro látku, kterou oni vyučovaly, ale jinak nic. Přitom je to vlastně praštěný, že se máme celý náš mladý život vzdělávat, všichni po nás chtějí tituly, semináře, kurzy a další vymyšlenosti, ale jak to všechno zvládnout, nás nikdo nenaučil. 

V páté třídě, když jsem ještě měla čas chodit do normální knihovny, jsem objevila knížku "Jak být nejlepší ve třídě", název byl sice zavádějící (alespoň morálně), ale pro ctižádostivou mladou holku to bylo vědomostní bohatství. Spoustu tipů, jak si dělat poznámky, jak si efektivně zapamatovat slovíčka a mnoho dalšího věkově adekvátního pro tu dobu. 

Já se (jakžtakž) naučila učit až na veterině a byla to tvrdá trnitá cesta, protože jsem to do tý doby vůbec neuměla, že jo. Kde já bych byla dneska bez Youtube a studijních videí, netuším! A pokud chcete článek s mýma oblíbencema na tohle téma, napište do komentářů a dám něco dohromady. :)

Řecko

Ve vzduchu to vonělo vášní, vlasy mi proplétal vánek od moře a na obličeji jsem cítila sůl. A písek. Celý týden byl všude písek. 

Mámily mě vlny a přinutily mě zase o všem pochybovat. Jak žiju. Žijeme. Jestli dělám, co chci dělat. Jestli to má smysl. Jestli nechci být někde jinde. Třeba tady. Právě tady. 

Proč oni mají čas, proč já ne. To jejich umění žít. Pár hodin práce, siesta trvající skoro celé odpoledne a večer ulice plné lidí. Obchod se školními potřebami otevřený v jedenáct večer. Stoly plné jídla a funějící Řekové s obrovskými nosy jako brambory a břichy jen o něco menšími, jak se ládují chlebem. Chleba ke snídani, k obědu i večeři. Bílý s křupavou kůrkou, ten nejlepší. Saláty s rajčaty a syrovou cibulí, mleté maso a lilek. Tolik zmrzliny každý den, že peněženky brečely nejvíc kvůli ní. Dávat desítky eur za suvenýry je přece blbost. 

Umět se hádat

Možná si říkáte, proč zrovna hádky, proč radši nenapíše, jak toho kluka hrozně miluje. Já toho svýho muže miluju a moc, ale pokud někdy napíšu článek kvůli čemu, bude to hlavně proto, abych dala ostatním holkám vědět, že ten "pan Dokonalej" přece jenom existuje a že se nemusí spokojit s Kulatym Bříškem u televize. 

Ten můj kluk je báječně dokonalej, ale jako každý má i svoje mouchy, stejně jako já a stejně jako vy. Navíc lidi pochází z různých rodin, s různými přesvědčeními a hodnotami, co je a co není normální. Každý vztah začíná sice od píky, ale nesmíme zapomenout, že si do něho taháme všechny ty břemena, co jsme přes život nasbírali. Zlomený srdce, nedůvěru, názory rodičů, který vlastně vůbec nejsou naše, vlastní nejistoty, vlastní problémy. 

Dejte dva lidi s těmi zavazadly do stejnýho bydlení a je jasný, že jednou to prostě nějak praskne. 

S Dávidem jsme začali bydlet hned, v podstatě ještě jako kamarádi a všechny ty naše zavazadla jsme museli okamžitě vybalit. Nebylo je prostě kam schovat. Najednou to nebylo jenom to hezký, jenom ta krásňoučká zamilovanost, najednou jsme se začali cítit zrazení. Tohle já přece nechtěl/a, k tomu jsem se neupsal/a. Měli jsme asi i nějaký pocity zrady, že ten člověk vlastně teď nesplňuje všechna naše očekávání, že není přesně takovej, jako když jsme se do něho zamilovali. A to je naprosto normální!

Přelomový ročník na veterině

Nevím, jestli by se mnou každý souhlasil, ale dle mého je třetí ročník v několika věcech hodně rozdílný od těch předešlých. Psala jsem vám o svém Strachu a jak zimní semestr pěkně zavařil mojí psychice. Naštěstí jsem přestala brečet, začala něco dělat a teď opravdu můžu říct, že i díky tomu byl třetí ročník nejlepší ze všech. 

Třeťák je takovou ochutnávkou do praxe, která často nakopne ty, kteří zatím nikam nechodili (včetně mě). A to pro mě změnilo skoro všechno. 

Poprvé jsem se šla podívat na malou kliniku, kde nebylo skoro k hnutí, ale za tři krátké hodiny jsem viděla dvě operace, vyšetření ultrazvukem, odběr krve, aplikace léků, koprologické vyšetření (pro laiky matlání se v hovně a hledání parazitů pod mikroskopem) a hlava mi šla kolem. Paradoxně moje pochybnosti o mých vlastnostech ještě více vzrostly, ale ta chuť, ta opravdová motivace se objevila poprvé. Už to nebyla jenom slepá vymodlená věta "budu veterinářka", ale začala se mi k tomu tvořit vize podložená nějakým realistickým obrazem. A popravdě vám říkám, to je síla, která překoná všechny překážky. 

Jak co nejvíce ušetřit

Doufám, že po shlédnutí úvodního obrázku se už usmíváte, protože mému talentu byste se alespoň trošku smát směli. :D Snažila jsem se oživit klasickou šablonu článků - fotka, text, fotka - a opepřit to trochou mého kreslícího umu.

Dneska vám totiž ukážu mojí tajnou metodu, jak si šulím penízky z toho mála, co zná každá studentská peněženka. Na gymplu jsem si podobným principem šetřila na první tetování a letos to je na první dovolenou s přítelem. 

Nechtěla jsem vám prozrazovat můj přesný rozpočet, takže jsem si vymyslela fiktivní Lenku, která očividně neumí ladit boty se šaty a i přesto je móda její velké hobby. Bohužel Lenka ale vůbec neumí šetřit, takže na kabelku za 2 000 Kč momentálně vůbec nemá peníze. Lenka studuje, rodiče jí posílají peníze na nájem, jídlo apod. a k tomu se snaží přivydělávat si na brigádě. 

Princip mého triku spočívá v přehledu a v základu v ničem jiném. Potřebujete vědět, kolik peněz na měsíc máte, za co a kolik měsíčně utrácíte a potom už "jen" udržovat přehled o tom, za co opravdu denně vyhazujete peníze. 

Teď přichází na řadu zjištění, že tenhle ultra jednoduchý princip vlastně není tak úplně jednoduchý a že to vyžaduje určitou oddanost. O to víc je ale výsledek příznivější, slibuju. 

Strach, iluze motivace

Tohle povídání jsem hodně dlouho odkládala...hlavně kvůli sobě, čekala jsem, až přijde doba, kdy se na to budu moct podívat z velký dálky a mluvit o tom, jako kdyby to už nikdy nebylo, jako kdyby to byla jenom fáze, něco, co mě už dávno netrápí. 

Neřekla bych, že tam už jsem, ale svým tempem se tam pomalu a jistě blížím a jsem aspoň tak daleko, že si troufám vám to všechno napsat. 

Minulý semestr byl pro mne nejhorší a zároveň nejlepší ze všech...ale hlavně nejhorší. Mnozí z vás víte, že studuji veterinu a že moje články, které se toho týkají, byly vždycky hlavně o té "tvrdé pravdě", jak je to těžký, náročný, psychicky úporný. 

Jenže na podzim jsem si šáhla na to veterinární dno, kam vstoupí jednou každej student veteriny, každej ho sice zažívá trochu jinak a kvůli všem (ne)možnejm důvodům, ale přijde chvíle, kdy každej z nás má pocit, že už je konec. Že už to prostě dál nejde. Už nemám sílu. Už nemůžu. 

Vím to, protože o tom nikdo nemluví. Nikdo nechce dávat najevo tuhle slabost, a proto je to potom ještě horší, protože máte pocit, že jste jediný z těch stovek lidí, kdo na to nemá, kdo si říká "vždyť já to nedokážu". A potom jednou za čas se s někým bavíte (většinou ovínění nebo opíjení) a vidíte tam ten pohled taky. Tak se zeptáte, svěříte a risknete svoji image. A dočkáte se přesně toho, co máte sami v sobě. Bezmoc. Třeba kvůli úplně jinému důvodu, ale závěr je vždycky stejný. Strach. 

Životní moudrosti

Všechny ty hrozně duchaplný a zajímavý rozhovory se všema těma hrozně zajímavejma a duchaplnejma lidma, kde se životní moudra sypou jako o život a vy si je potom čtete a říkáte "no jo", "že jo?", "hm, to je dobrý", tak jsou občas hrozně složitý a nekonkrétní, ne? 

Přemýšlela jsem, co já bych předala další generaci za životní pravdy a vzešl z toho tenhle seznam, který by se určitě ještě rozrostl, kdybych si to fakt nechala projít hlavou. To jsem ale nenechala, takže se musíme spokojit s tímhle. 

Láska ke vztahu nestačí a vztah bez lásky nepřežije. 

Hodná kočka není vždycky hodná. 

Pro přežití vztahu je nutné zabít ego. 

Láska asi neprochází žaludkem, ale jídlo je příjemnej spojenec a posel míru. 

Přidávat si další porci sice způsobí bolení břicha, ale za dobrej pocit to stojí. 

Dobrej pocit se dost často přeceňuje, protože dlouho nevydrží. 

Mazat si prsa krémem se prý vyplácí. 

Jarní láska v zoo

Společné bydlení dává, ale také hodně bere. Třeba paniku "co na sebe", nepříjemné zjištění "sakra, zapomněla jsem si oholit nohy" nebo zkrátka to romantické vzrušení, které přichází s každou schůzkou. Snažíme se tedy zachraňovat tyhle malé hezké momenty a hledáme nová a nová místa, která jsme ještě neprozkoumali či se vracíme tam, kde to máme oba rádi. 

Ačkoliv je večer u filmu a s chipsy vždycky ta nejpohodovější verze, u které máte pocit, že nic nekazíte, zjistila jsem, že právě společné objevování a žití života v danou chvíli, na daném místě, ruku v ruce je to, co lásce vrací šťávu a touhu dál poznávat toho po vašem boku - přestože myslíte, že už se nic nového nedozvíte. 

A den v zoo s počasím před duhou na to bylo jak dělané. 

Otevřená hlava

Víte, nejvíc ze všeho asi nenávidím pokrytectví. Právě asi proto, že v mnoha věcech jsem taky určitě pokrytec a tak mi to podvědomě vadí u sebe a potom u všech. 

Třeba takový to klasický "každej ať si žije svůj život", "je to přece jejich věc", "nikdo by se neměl soudit, dokud si neprojdeš tím, čím oni". Hm, jenže v praxi to spíš chodí takhle. 

Bože, jak může ten profesor chodit s prvačkou? Kde to žijem, když si ta machna dává pyšně hashtagy plussizemodelka? Tak tohle nechápu. To bych neudělala. To není správně.

Já jsem člověk, co nemá rád změny, mám ráda věci pod kontrolou a cejtim se špatně v situacích, kdy nevím, co mě čeká. Přestože teď zním jako děsně upjatej člověk, oceňuji spontánnost, jsem extrovertní, často se směju a při čekání na autobus si povídám se zlatými dědoušky. I tak mám často pocit, jako kdybych spolkla recept na absolutní pravdu a mám problémy v sobě umlčet souboje emocí a přesvědčení. 

Pokreslená obrázky

Když mi bylo čtrnáct, přátelila jsem se s kamarádkou, se kterou jsme se měnili z dětí v mladé slečny. Bavili jsme se o vesmíru, životě, snech a fantaziích a dozrávali jsme v lidi, které zajímal svět. 

Mezi naše hloubavé konverzace a pubertální smích patřilo i vyjmenovávání všech tetování, která si chceme v budoucnu nechat udělat. Přesto, že v tom bylo plno prosté líbivosti, nebylo to pro nás jen pozérství, ale smysl podstaty a chtěli jsme, aby naše tetování byla především o nás. 

K dnešnímu dni mám tetování tři, nelituji ani jednoho a vím, že přibydou další. Jelikož jsou na viditelných místech, často se mi stává, že se na ně lidé ptají a to především na jejich význam. S vysvětlováním trošku zápasím, protože ne vždy je situace vhodná povídat o jednom obrázku tak dlouho, abych já měla dobrý pocit, že jsem to opravdu podala správně. Často se tedy uchýlím k nějaké banální větě, po kterých následuje pohled plný pochybností a trapné ticho. 

Chtěla bych mít místo, kam ty lidi v nouzi poslat, protože jsou tací, které to opravdu zajímalo a zajímá a právě pro ně píšu tento článek. :)

Zdravé zvyky

Pokud jste klikli na článek v domnění, že na vás vykoukne holka z posilovny se smoothie v ruce a dostane se vám rad, jak konečně žít ten top #healthylifestyle, tak bohužel. Čeká vás mnohem větší obyčejnost. Obyčejnost, kterou mám ráda a kterou ráda zvelebuji, jak pro své tělo i vnitřní klid. 

Řekla bych, že žijeme ve velmi extrémové době, buď máme 90 kg při 165 cm a na svoje fotky lepíme hashtagy #curvygirl nebo jsme agresivní vegani, kteří už očividně neumí mluvit o ničem jiném. A říkám si proč. Proč se natolik vyžíváme v extrémech a jsme nahoře nebo dole, ale dělá nám problém být, prostě být. 

Já mám naopak rovnováhu hrozně ráda a pravděpodobně právě ona je můj hlavní cíl. Proto si myslím, že pod pojmem zdravé zvyky bychom si neměli hned představovat posilovnu, pot, zelené listí či týdenní meditační programy. A jelikož chci, aby rok 2017 byl především o úsměvu a klidu v duši, sepsala jsem pět zdravých zvyků, které jsou součástí mých dnů, ne ty, které jsem si přečetla na internetu, ale nikdy je nedodržím. :D 

Přála bych si, abyste článek nevzali jen jako nějakou inspiraci, co byste ve svém životě mohli vylepšit, ale naopak se podívali na sebe s odstupem a všimli si všech těch zdravých zvyků, které už děláte a za které se dostatečně nechválíte. 

Áčko my nechceme.

Kdybych měla říct nějakou věc, které ohledně studia veteriny lituju, tak je to, že jsem se neučila víc, respektive jinak. 

Učení, tedy samotná veterina mě doopravdy začala bavit až ve třeťáku a začínám tomu trochu přicházet na kloub. 

První rok se toho na vás sesype tolik, že hlava vám jde kolem, nemáte ponětí, co se po vás chce a po většinu času čtete něco, čemu absolutně nerozumíte a pravděpodobně se to učíte nazpaměť, anižby vám to dávalo nějakou hodnotu. Uděláte si kolča z anatomie za A, B, C, občas to projedete, protože jste měli o víkendu něco důležitějšího (jen se vám nechtělo) a tak si to zopakujete, z histolky uděláte testy, ani nevíte jak. 

Zkouškama buď prolezete nebo se proplazíte a druhák se tváří vlastně tak nějak podobně, akorát rozumíte vícero věcem, ale k tomu doděláváte nedodělky z prváku a furt se tak nějak snažíte najít podstatu všeho. 

Tedy tak jsem to dost zkráceně a satiricky měla já. 

2016

Zdravím v prvních dnech roku 2017 :)

Chtěla jsem mít takový pěkný silvestrovský článek, ale life happened, takže omluvte mé zpoždění, ale jsem tady! Chtěla bych vlastně jen shrnout pár myšlenek, které se mi poslední týdny honí hlavou a podělit se o ně s Vámi, mými věrnými (či občasnými) čtenáři.

Ze všeho nejdřív chci poděkovat právě Vám, protože máte se mnou trpělivost. Nikdo si nestěžuje, že dlouho nic nepíšu, všichni jsou hlavně milí a plní podpory. Nemám tématický blog a míchám tu kosmetiku se vztahy a školou a pravidelnost mě minula úplně. Přesto se zdá, že nikomu to nevadí a že blog si své čtenáře našel, takže všem ještě jednou mnohokrát děkuji. :)

Pro mě byl uplynulý rok ne příliš šťastným, zato bohatým na zkušenosti, osobního poznání a neustálého padání a "znovuvstávání" na nohy. Nemohla jsem se dočkat, až skončí, ale zároveň nechci upadat v naprostý pesimismus a dívat se na rok 2016 s hořkostí.

Doufám především v odpočinek.

Nevím, jestli budu schopná úplně předat všechno tak, aby to dávalo smysl a zároveň zůstala věrná svým původním myšlenkám. Především chci, aby rok 2017 byl jiný - ne kvůli novoročním předsevzetím, ne kvůli změně jako takové, chci jen, aby byl lepší. Já se chci dívat na svět a na sebe jinak. Vlastně tak trochu jako dřív, před veterinou, před dospělostí. 

Zrovna dnes jsem opět zavítala na můj nejoblíbenější web WeHeartIt a listovala si obrázky na svém profilu a tolik mi chybělo snění. Obyčejné denní bdění bez věčného toku myšlenek. 

Nesnáším omlouvání vlastního neštěstí kvůli jiným lidem, jiným věcem, a proto nechci říkat "udělala mi to veterina". To určitě ne. Přiznávám ale, že ne vždy jsem dostatečně silná, abych unesla tlak, kterým jsem obklopena a který sama na sebe dávám v domnění, že jinak nebudu dostatečně dobrá. 

Dostatečně dobrá. 

Celý rok se asi nesl na téhle notě, touze se dostat na tu příčku "jsem dostatečně dobrá" a pocitu, že se tam dostat nemůžu a že na to nemám.