Umět se hádat

čtvrtek 20. července 2017

Možná si říkáte, proč zrovna hádky, proč radši nenapíše, jak toho kluka hrozně miluje. Já toho svýho muže miluju a moc, ale pokud někdy napíšu článek kvůli čemu, bude to hlavně proto, abych dala ostatním holkám vědět, že ten "pan Dokonalej" přece jenom existuje a že se nemusí spokojit s Kulatym Bříškem u televize. 

Ten můj kluk je báječně dokonalej, ale jako každý má i svoje mouchy, stejně jako já a stejně jako vy. Navíc lidi pochází z různých rodin, s různými přesvědčeními a hodnotami, co je a co není normální. Každý vztah začíná sice od píky, ale nesmíme zapomenout, že si do něho taháme všechny ty břemena, co jsme přes život nasbírali. Zlomený srdce, nedůvěru, názory rodičů, který vlastně vůbec nejsou naše, vlastní nejistoty, vlastní problémy. 

Dejte dva lidi s těmi zavazadly do stejnýho bydlení a je jasný, že jednou to prostě nějak praskne. 

S Dávidem jsme začali bydlet hned, v podstatě ještě jako kamarádi a všechny ty naše zavazadla jsme museli okamžitě vybalit. Nebylo je prostě kam schovat. Najednou to nebylo jenom to hezký, jenom ta krásňoučká zamilovanost, najednou jsme se začali cítit zrazení. Tohle já přece nechtěl/a, k tomu jsem se neupsal/a. Měli jsme asi i nějaký pocity zrady, že ten člověk vlastně teď nesplňuje všechna naše očekávání, že není přesně takovej, jako když jsme se do něho zamilovali. A to je naprosto normální!

Přelomový ročník na veterině

sobota 8. července 2017

Nevím, jestli by se mnou každý souhlasil, ale dle mého je třetí ročník v několika věcech hodně rozdílný od těch předešlých. Psala jsem vám o svém Strachu a jak zimní semestr pěkně zavařil mojí psychice. Naštěstí jsem přestala brečet, začala něco dělat a teď opravdu můžu říct, že i díky tomu byl třetí ročník nejlepší ze všech. 

Třeťák je takovou ochutnávkou do praxe, která často nakopne ty, kteří zatím nikam nechodili (včetně mě). A to pro mě změnilo skoro všechno. 
Poprvé jsem se šla podívat na malou kliniku, kde nebylo skoro k hnutí, ale za tři krátké hodiny jsem viděla dvě operace, vyšetření ultrazvukem, odběr krve, aplikace léků, koprologické vyšetření (pro laiky matlání se v hovně a hledání parazitů pod mikroskopem) a hlava mi šla kolem. Paradoxně moje pochybnosti o mých vlastnostech ještě více vzrostly, ale ta chuť, ta opravdová motivace se objevila poprvé. Už to nebyla jenom slepá vymodlená věta "budu veterinářka", ale začala se mi k tomu tvořit vize podložená nějakým realistickým obrazem. A popravdě vám říkám, to je síla, která překoná všechny překážky.