Ve vzduchu to vonělo vášní, vlasy mi proplétal vánek od moře a na obličeji jsem cítila sůl. A písek. Celý týden byl všude písek.
Mámily mě vlny a přinutily mě zase o všem pochybovat. Jak žiju. Žijeme. Jestli dělám, co chci dělat. Jestli to má smysl. Jestli nechci být někde jinde. Třeba tady. Právě tady.
Proč oni mají čas, proč já ne. To jejich umění žít. Pár hodin práce, siesta trvající skoro celé odpoledne a večer ulice plné lidí. Obchod se školními potřebami otevřený v jedenáct večer. Stoly plné jídla a funějící Řekové s obrovskými nosy jako brambory a břichy jen o něco menšími, jak se ládují chlebem. Chleba ke snídani, k obědu i večeři. Bílý s křupavou kůrkou, ten nejlepší. Saláty s rajčaty a syrovou cibulí, mleté maso a lilek. Tolik zmrzliny každý den, že peněženky brečely nejvíc kvůli ní. Dávat desítky eur za suvenýry je přece blbost.
