Papiňák

neděle 31. prosince 2017
POD TLAKEM

Mám mimořádně spokojený období, nic mi nechybí, nic mě nezlobí ani netrápí. Přesto se občas přistihnu, jak jsem fyzicky "natlakovaná", přestože za tím není žádný pádný důvod.
Co se stresu týče, radím opravdu jedno, pozorujte svoje tělo. Často nám to dává najevo mnohem dřív, než si toho všimneme. Zatnutí zubů, když přemýšlíme nad seznamem věcí, které musíme udělat nebo křečovité držení kabelky, když jsme doběhli autobus, protože nestíháme - to jsou všechno úplně obyčejné a úplně přirozené věci, ale pozor! Efekt motýlích křídel není žádná báchorka, obzvlášť ne, když stejné blbé zvyky a činnosti opakujeme několikrát za den, každý den v týdnu, měsíc za měsícem. 
Když jsme ve stresu, tělo začne produkovat stresové hormony katecholaminy, které ve vyšším množství po delší dobu působí na tělo jasně negativně. Takže ať mi šílení "realisté" říkají, co chtějí, naše chování má na tělo přímé důsledky. 

Proč to všechno plácám.

Mohla bych vám jednoduše říct, tak se prostě uvolněte. Nech to plavat a prostě buď. Jenže je mi jasný, že takovej zlozvyk, o kterým člověk často ani neví, se asi nenechá snadno plavat, když je pro nás stejně přirozenej jako "Dobrý den". A proto se občas jenom zastavte a doslova pozorujte svoje tělo. Já jsem třeba člověk, co věčně někam pospíchá, protože furt nestíhám. Na cviko, na praxi, do práce, občas i na záchod. 


Tak já vám nevim, hrozně (s)vědomitě jsem si rozepsala tenhle článek o zdraví a potom skončim v nemocnici se zánětem slepýho střeva. Soudruzi někde udělali chybu. 

Teď teda těžko říct, jestli:

a) plácala jsem hovadiny
b) neplácala jsem hovadiny, ale dělala je 
c) ono na tom něco bude, ale někde se mi to zvrtlo

To si takhle s přítelem uděláte hezkej večer - odšroubujete skříňky, připravíte šmirgl papír, štětce, barvy, dojdete koupit bábovku, uvaříte kakao, pustíte Sám doma a děláte si předvánoční pohodu. Potom jdete přežraný spát, ale to je normální, protože to tak máte rádi (protože co je lepší než plný břísko?), akorát teda nějak vás to bolí víc než normálně. 
Potom se pěkně ve čtyři hodiny ráno probudíte už ukrutnou bolestí v celym nadbřišku a sázíte na to, že to kakao, že to pitomý mlíko od krávy, o kterym víte, že byste ho neměli pít, protože kráva je kráva a já nejsem tele, vám vyčarovalo zaražený prdy. Tak tam v tý posteli už fňukáte, jak debilové pouštíte jedno youtube video za druhým a koulíte se z jednoho boku na bok a zkoušíte ty prdy vydolovat ven. 

Ráno už nefňukáte, ale bulíte a prosíte přítele, aby vám došel pro lékárny pro zázrak. Celý den žádnej zázrak nepomáhá, teď už máte pocit, že to nebudou jenom zaražený prdy a začnete vymýšlet společně s Googlem smrtící diagnózu. Akutní pankreatitida, která může skončit smrtí. Jo, to bude ono. 

Tak jedete na pohotovost, čtyři hodiny umíráte na sedačce a všem je to jedno. Po čtyřech hodinách vám doktorka prohmátne břicho, vezme krve, vyšetří na sonu a pošle vás domů s tím, že máte dyspepsii - rozuměj trávicí obtíže. 
To už to teda vnitřně vzdávám a smiřuju se s tím, že slepák snad teda nemám, ale že dneska doma umřu na "podrážděnej žaludek". Spolykám prášky na mojí dyspepsii a v šalině se svalím na sedačku a občas okem zahlídnu manželský pár s holčičkou, kterou držej co nejdál ode mě, protože jsem určitě hnusná fetka, co se právě za rohem sjela a teď neví o světe. Nemám jim to za zlý, určitě jsem tak vypadala. 

Nejsem ani v bytě a zvracím na dvoře a směju se už tomu všemu. Prostě umřu. Moje tělo to prostě tak chce. Volám na pohotovost, že je mi hůř, že chci sanitku. Takovej ten typickej milej pán, co by měl v nemocnici určitě pracovat, mi sdělil, že žádný sanitky nemaj a že si musim poradit sama. Tak jo. Teď už mě v tom břiše píchá jak o závod a já už jenom zoufám, že jak přežiju tuhle noc. 

Naštěstí mě opět vysvobodí spolubydlící a rovnou mi říká "jedeme tam zas", přítel mi balí bačkůrky, kartáček na zuby a já se jenom modlim, ať si mě tam tentokrát fakt nechají. 

A nechali. 

Operovali mě teda až ráno, ale s těma parádníma infuzkama s analgetikama jsem se vyspala snad jako nikdy. Před operací jsem vtipkovala s doktorem, že mě bude uspávat jak psa stejnou látkou a po operaci matně slyšim "Teda, měla jste to pěkně hnusný, jste si ho tam syslila nějak dlouho."

To debilní očekávání, že po operaci vám bude už jenom líp, mě teda pěkně zklamalo. To byla bolest, kterou bych nepřála nikomu. V břiše asi 20 cm hadice a z břicha pytlík, kterej jsem sebou musela tahat dva dny. Jestli mě přítel neopustil tehdy, tak už asi nikdy. Zestárla jsem totiž asi o 60 let během jednoho dne. 

Dneska, po nějakých dvou týdnech už je mi naštěstí zase 22, konečně mám chuť k jídlu a relativně normálně chodim! Člověk by neřekl, že na sebe bude někdy pyšnej, když sní celej jeden rohlík nebo dokáže sejít dvě patra schodů!


...co bych dala za ty zaražený prdy


Tak milá Anetka musela tak dlouho kázat, až si to sama zakusila. Teď už zbývá jenom přijít na to, proč se to stalo tak, jak se to stalo a proč zrovna tehdy. Možná že jsem měla trošku víc řešit to, že jsem měsíc v kuse kašlala jako tuberák a míň to, jak křečovitě držím kabelku. Možná, že jsem si měla víc všímat ZDRAVÍ a nepsat, abychom si ho víc všímali. 

No, hlavní je, že teď už se tomu konečně můžu smát. 

Mějte se krásně a ZDRAVĚ!

:)

8 komentářů:

  1. Přeji ti aby co nejdříve bylo vše v pořádku !:) Přesně takové stavy znám a také jsem musela na operaci....
    Vše nejlepší do Nového roku!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát ti děkuji, to mě mrzí, že to znáš, není to žádná legrace! I Tobě přeju vše nejlepší a tedy hlavně to zdraví! :)

      Vymazat
  2. Anetko taky znám a i já přeju, ať je ti už jenom dobře. Protože člověk jako ty si to zaslouží :)
    Hlavně hodně zdraví a pohody, méně spěchu a ať se ti daří ve všem, co děláš nejenom v novém roce.

    OdpovědětVymazat
  3. Tu zase já. :D
    Ok... Po přečtení jsem byla trochu v šoku.
    Já naprosto chápu, že má člověk den blbec. Blbě se vyspí, má svých starostí nad hlavu... Ale dle toho textu bych "sanitku nemáme, musíte si poradit sama?". Si jako dělá prdel?
    A jak je možné, že v roce 2017 nepozná dle ultrazvuku slepák, když si ho tam tak hezky syslíš?
    Ježkovi voka!
    Hlavně, že to dopadlo jak to dopadlo.

    A teď trochu zvesela. Olympijský výkon v podobě dvou pater nebo rohlíku naprosto chápu.
    Začínám osmý měsíc těhotenství a popravdě - ostříhat si nehty na noze je na metál. :D

    Proč se to stalo nevím, ale myslím, že důvodů může být hodně.
    I když si to třeba nepřipouštíš, stres ze školy nebo jak jsi psala, že se přistihneš "natlakovaná". Chce to do seznamu úkolů napsat i jednu strašně důležitou položku. Vypnout.

    Od 8.1. jdu na mateřskou, tak budu konečně blogovat, jak probíhal a probíhá můj život s pupkem.

    A tobě přeji krásný a pohodový rok 2018. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě jsem byla tou nemocnicí a systémem v ní dost znechucená, obzvlášť tou první návštěvou na pohotovosti - to jsem si ještě jako ležáček na nemocnickym pokoji říkala, jak někam napíšu a jak si budu stěžovat. Jenže on se z toho člověk voklepe, potká doktora, co ho odoperoval a odoperoval ho dobře, nechá si zlepšit náladu od jedné sestřičky (milá tam byla doopravdy jen jedna) a řekne si, že to prostě nemá cenu. Přežila jsem ve zdraví a přijde mi tím pádem nesprávný to nějak hrotit. Ale jak říkáš, já ten den valila oči až do nebes. :/ Zlatá veterina, tam jsou všichni v bavlnce!

      Jinak si na tebe občas vzpomenu a říkám si, jak asi válčíš - nejen s bříškem, ale i hormonama! :D Každopádně i tak je to dar a určitě sršíš radostí :)

      I tobě přeju nádherný rok, určitě bude zatím ten nejkrásnější ♥

      Vymazat
    2. Já jsem musela na pohotovost jednou. Zánět močáku, co se mi dostal až na ledviny.
      Doktorka i sestra nebyla nejsluníčkovější, ale nejhorší to taky nebylo.
      Hlavně mi to pomohlo.

      Někdy mám pocit, že na veterině dostaneš pro svého mazlíka daleko lepší ošetření, než člověk u lékaře.
      Nevím, zda je to tím, že prostě na veterinu jdeš s otevřenou peněženkou...
      Ale musím i napsat, že prostředí se mění a víc a víc lékařů to bere jako poslání a jsou fajn. :)

      Vymazat
  4. Anet, nájdi si na Googli psychosomatické príčiny zápalu slepého čreva, ak by ťa to zaujímalo a chcela by si zistiť príčinu, možno len nasmerovať, v ktorých zákutiach mysle pátrať. �� Myslím si, že by si sa v tej charakteristike našla. Aj keď si v poslednom čase mala super obdobie, telo si vždy pamätá, čo mu človek naložil �� A prajem ti, aby si čo najskôr bola opäť v skvelej forme.��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky je mi líto, že za pěknými komentáři je anonym, příště se aspoň podepiš, milá Anonymko nebo Anonyme! :) Určitě se na to podívám a snad ukojím svou zvědavost. :) A děkuju!

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)