Šustění papíru, zlatá mašle, blažený úsměv - je to tady!

pondělí 21. prosince 2015

Upřímně a pro váš klid vám přeji, že už máte koupené a zabalené dárky. :D Stres zkrátka k Vánocům nepatří, alespoň by dle mého neměl! Pokud ale patříte k vánočním lajdákům, přináším vám inspiraci pro balení dárků, bohužel ty už budete muset koupit sami! 

Já se bez ostychu přiznávám, že jsem dárky kupovala už od září, především tenkrát v Ikee, kde se nákup věcí do bytu změnil na vánoční šílenství, ups. Hnědý balící papír mám dokonce od srpna, protože jsem nutně potřebovala výstelku do šuplíků, šuplíky mám sice prázdné, ale zato jsem do něj zabalila každý dárek, který mi skrze ten podzim a zimu přišel do ruky. 
A vůbec toho nelituji! Hrozně se mi zalíbil ten starodávný pocit obyčejného papíru, který se zároveň tváří tak honosně. Je toho navíc obrovská role, takže věřím, že do něj budu moci balit dárky ještě celý příští rok! 

Chtěla jsem, aby dárky působily přírodně, ale zároveň jsem jim chtěla dodat něco šmrncovního. Proto jsem v Albertovi vybrala tenhle napolo přírodní pozlacený provázek, kterého jsem sice vyplácala dvě balení, ale zlatá se mi k té hnědé zkrátka hodila. 



Kouzlo adventu

neděle 20. prosince 2015

Máme tu čtvrtou vánoční neděli a od Štědrého dne nás dělí pouhé čtyři dny. Já se letos na Vánoce opravdu těším, až mě občas překvapuje, jak moc. Řekla bych, že vlastní domácnost ve mně zažehla pocit i vlastní potřeby Vánoce slavit - po svém. Přestože studentský život zrovna blahobytem neoplývá a finance na bohatou vánoční dekoraci nejsou, našla jsem maličkosti, díky kterým jsem si každou adventní neděli užila. A to i s přítelem, který Vánoce běžně neslaví. 

Umím si představit vaše nejisté výrazy, až budete scrollovat skrze mé rádoby vánoční fotky, protože doopravdy to tolik vánočně nepůsobí. Mně ale vůně svíčky a smrková větvička ve váze stačily, přeci jenom s tímto časem se pojí hlavně pocity spokojenosti a pohody...a ty jsem měla! 

Základem byl film, nejlépe pohádka...a vlastně nemusí být vůbec vánoční...zkrátka nějaká pohodová, zábavná. Jelikož jsem díky syndromu důchoďáctví, kterým poslední dobou trpím, sbírala v Albertovi nálepky jako šílená, získala jsem DVD Univerzita pro příšerky... no a tím pádem bylo jasno. 

Satén na očích

pátek 11. prosince 2015


Málokdo o mně neví, že miluji satén. Miluji ho totiž tolik, že je to pravděpodobně jedna z prvních věcí, které na sebe povím. Obdarujte mě čímkoliv ze saténu a budu vás milovat! Saténové povlečení, saténové pyžámko, saténové košilky - kde to klouže, tam to jede. Echm. Teda. Chtěla jsem říct, že mám ráda satén. Je to má hlaďoučká ochrana. Vážně. Kamarádka jednou sjela z postele, když na mě skočila. Jakože jen tak. Kamarádsky. (bože Aneto!)

Takže co to má co do činění s očním krémem od Ryoru? No hádám, že vám to docvaklo. Je to satén v tubičce. Zopakujte to. Satén v tubičce. Tohle není recenze. Tohle je óda. 

To víte, přehoupla se dvacítka a tak si říkám "holka, už seš stará, chtělo by to oční krém", přece jenom každá youtuberka si elegantně vklepává ukazováčky krém pod oči a já taky chtěla klepat, že jo. 
Ale ty vado, ty ceny! To mě polej kokosovym olejem. Skoro tři stovky za takovou malou věc? No hádám, že tak stará ještě nejsem, oukej, tak žádný vklepávání nebude.

Jenže potom....POTOM... jsem ho našla. 



Efekt motýlích křídel

neděle 6. prosince 2015
V posledních týdnech se na světě odehrálo několik velmi smutných a vážných tragédií a já vám upřímně řeknu, nepřekvapuje mě, že se to stalo. Co mě ale překvapuje a co mě jako obyčejného smrtelníka, který není v centru dění, rozesmutnilo a rozčílilo nejvíc, jsou právě reakce lidí. 

Nechci se k tomu nějak výrazně vyjadřovat, protože jsem už pochopila, že to je plýtvání časem, ale jednoduše...je mi z toho na blití a tím myslím vše - francouzské profilovky, hesla "pray for...", přičemž je pronášejí nevěřící, kteří se k nikomu nikdy nemodlí...zkrátka lidská omezenost a hloupost, neexistence vlastního názoru a zároveň projevování názoru, když ho neumí ani řádně argumentovat. Nezapomeňme také na to, že dneska se už po všem slehla zem. O tom tenhle článek ale nebude. 

Tenhle článek je o všech různých činnostech, které opravdu dopad budou mít. Dobré skutky, které doopravdy budou mít vliv a někomu či něčemu pomohou. To je to, o čem by měl dle mého mluvit každý. To je to, co by měl každý DĚLAT - ne jen soucítit, sympatizovat nebo šířit strach. 

Dala jsem do kupy několik jednoduchých, často obecných, často konkrétních tipů, které byste do svého života mohli bezbolestně zařadit a usínat tak večer s pocitem, že svůj dobrý skutek jste si dnes odškrtli. Nebudu zacházet do přílišných detailů, je to spíš jen výčet bodů, které podle mne mají smysl a je na každém, který bod se ho dotkne nejvíc, co ho nejvíc zaujme a o čem si bude chtít najít více informací. 

1. The Global Goals
Začneme úplně obecně, pěkně od začátku. Co považujeme za svůj domov? Zkusme trochu pozměnit naší běžnou vizi a podívejme se na náš DOMOV z jiné perspektivy. 



Video je, jak už jste možná sami poznali, pod hlavičkou organizace United Nations a pravděpodobně jste se s tímto konkrétním "hnutím" setkali v rámci proslovu Emmy Watson
V podstatě jde o 17 oblastí, kde je potřeba zaměřit naši pozornost a cíleně se věnovat těmto problémům, protože jde o takové problémy, které nám buď brání v pozitivním obecném rozvoji či naopak je musíme potlačit, abychom se za pár let nedivili, jakou škodu jsme tu napáchali. 


Je na každém, která oblast je mu nejbližší, která by podle něho měla dostávat nejvíce pozornosti. Základem celé kampaně je ale povědomí, že tyhle problémy existují, tak uvědomělé povědomí, že člověka to donutí něco dělat. 

Proč je dobré NEblogovat

neděle 15. listopadu 2015

Tak zaprvé - co ten název, Aneto?

Já vím. Zní to tak trochu nepatřičně, co? 

V životě bych se neoznačila jako blogerka - nepřijde mi na tom označení nic zlé, není to něco, za co by se měl člověk stydět, vůbec ne. Zkrátka já blogerka nejsem. Blog jsem vždy brala jako vyjádření sama sebe, jako slova, která se derou na povrch, ale která by neměla správné publikum, pokud bych je vyslovila nahlas. Proto píšu. 

Neoznačila bych se jako blogerka, protože tohle není můj primární prostor, kde se vylívám. Spousta lidí má tuhle mylnou představu - spoustu lidí stále překvapuje, když řeknu, že píšu a že píšu jen pro sebe. Do malé knížečky, perem, pěkně staromódně. Proto nejsem blogerka. 

Přesto svůj blog miluji a nikdy by mě nenapadlo, že tomu tak bude. Myšlenka toho, že někomu někde moje slova pomohou (ať už jakýmkoliv způsobem) mě plní radostí a je to jediný důvod, proč se sem vracím. Proto jsem tu i dnes. 

Zastavit čas

úterý 20. října 2015


Miluji podzim. Je to mé druhé nejoblíbenější období v roce a já si ho každý rok snažím vychutnat co nejvíc. Samozřejmě si ho užívám kvůli všem běžným důvodům, kvůli kterým ho miluje tolik lidí, ale pro mne skrývá ještě něco navíc. Jakousi nostalgii. Období vzpomínání, období snění, čas, kdy ráda žiji především sama v sobě

Jsou to dny věčného přemítání o životě, smrti, duši a lásce. Lásce k rodině, lásce k přátelům, láska, která v různých formách přebývá v každém z nás. A je to i o vděčnosti. Vracení se zpět ke všemu, co mám a uvědomit si to. Být přítomná teď a ne někdy jindy. I o tom všem je pro mne podzim. 




Tenhle rok je to pravděpodobně o lidech kolem mne. Už si totiž doopravdy začínám uvědomovat, že lidé, kteří se v mé blízkosti pohybují, jsou mojí volbou. Ne že by to byla nová geniální myšlenka, ale jsem přesvědčená, že spousta z nás bere naše přátele jako fakt, nikoliv jako volbu. Moje přátelství a moje vztahy nejedou na autopilota. To je věta, kterou bych si ráda vsugerovala do paměti a řídila se jí v určitých okamžicích. 

Začínám doopravdy chápat, že méně je více, že smích je podstatný, ale upřímnost je nade vše

Podzimní burgundy makeup

neděle 11. října 2015

Zase podzim. Člověk by ani neřekl, jak rychle ten čas utíká. Letos si jeho nástup ale vychutnávám a stíhám si všímat změn počasí, barevného listí a mlžného oparu. Mám podzim hrozně ráda, pravděpodobně je to moje druhé nejoblíbenější roční období - hned po létě. Miluji zemité barvy, které sebou přináší - všechny tóny zelené, hnědé a často právě i vínově zabarvené listy. Vínová či burgundy je totiž to, o čem to dnes celé bude. 

Během let jsem poznala, že tato barva mi sluší, zda to dělají vlasy nebo pleť, nevím, ale náhodou není, že mám v šatníku právě hned několik vínových kousků (pamatujete si tento článek, jenž byl vlastně takovým lookbookem?). Bylo jen otázkou času, kdy i do makeupové sbírky přibudou nějaká vínová líčidla. A tak se ke mně dostaly stíny od Gabriella Salvete v odstínu 10 (na webu odstín 04). 



Líčení je spíše večerního typu, záleží především na jeho intenzitě, ale ani bych neměla problém s ním jít do školy nebo nakupovat. :D Vybrala jsem tři varianty pro rty, ale ve své podstatě jsou všechny na jedno brdo - tmavší nude s nádechem do růžova - dejme tomu. 

Update X Depresivní stavy X Upřímnost X Vztahy

sobota 3. října 2015

Zdravím všechny u dalšího updatu. Přijde mi to jako věčnost, ale jsou to vlastně jen dva měsíce, co jsem naposledy podobný článek psala. 

Přijde mi, že je zase vše jinak, opět jsem změnila prostředí, opět se změnily moje nálady, ale co zůstává stejné je fakt, že času na blog mám stále málo. Už ani nevím, na jaké důvody bych se měla vymlouvat, pravdou stejně nakonec vždy zůstane, že na co si čas udělat chceš, na to si ho uděláš.  Nebo snad ne? Přijde mi, že se mě tohle heslo drží jako vteřinové lepidlo. Stejně jako to, že poslední dobou nejsem schopná dodržet jediný slib - slib, spíš takové to "sejdeme se/podnikneme/zařídíme" a "určitě" a "tohle nebude takové to, že si to řekneme a potom to neuděláme". 

Už je to dva týdny, co jsem v Brně (momentálně ale píšu z domova) a chodím zase do školy. Musím říct, že právě to jsem už nutně potřebovala - ironií je, že právě to jsem nechtěla. 
Nevím, jak se to jeví vám, ale tenhle blog je stále málo otevřený a upřímný, jak bych chtěla. Možná se to časem změní, možná ne, každopádně není to jen na mně. Brala jsem to vždy jako krásnou příležitost vytvořit kolekci něčeho, co miluji, co obdivuji, co mě plní radostí a co může být stejně všední jako krém na obličej či velmi důležité jako můj vztah k hladovějícím dětem. Není náhodou, že jsem sem psala většinou tehdy, kdy mi bylo fajn, kdy jsem měla o čem psát a kdy jsem zkrátka měla těch svých pokladů na rozdávání - ať už se jednalo o něco, na čem mi záleželo či to byl jen malicherný nákup. Zkrátka se stalo, že vyprchala ta opravdovost, o které celý ten náš život je. A i o tom by měl můj blog být. Alespoň já to tak chci. 
Nemám zdání, zda na tom někomu vůbec záleží. Je to malý kout ve virtuálním světě, který je na první (a možná i na druhý) pohled naprosto zbytečný. Jenže potom v podstatě dostanu návrh psát pro školní časopis a to právě proto, že někdo našel můj blog...nebo kamarád se zmíní před jeho novou kamarádkou, že píšu a že jsem napsala o veterině a ten člověk má o to zájem...nebo se zkrátka jen moje kamarádka zeptá, jestli budu tenhle víkend psát. 

Efekt motýlích křídel, znáte to? Na všem záleží, na každém momentu, na každé vaší činnosti i na vašem názoru. Nevím, jak jsem na to mohla zapomenout. Protože já s tímhle tento blog zakládala, že prostě sem zabrousí takoví lidé, jež moje slova ocení, zhodnotí a něco si z nich odnesou. Stejně jako to dělám já u x dalších lidí, které často ani neznám. 


Co tím vším ale chci říct. Chci, aby tu byl prostor i pro takové chvíle, kdy je zkrátka všechno na hovno. Život není jen o sluníčkách, duhách a jednorožcích, každý z nás se denně probíjí životem a ne vždy to večer končí výhrou. Často se cítíme naprosto bídně a nějak jsme se ocitli v době, kdy špatná nálada je znamením porážky a že děláme něco špatně. Což samozřejmě je často pravda, ale často to znamená jen to, že se snažíme, že hledáme a že jsme na cestě. Na cestě za něčím lepším, k čemuž ještě nevíme, jak se dostat. 

Kabelkové nutnosti

pátek 18. září 2015

Která blogerka či youtuberka se alespoň jednou nezabývala svojí kabelkou a neukázala nám, co v ní je. Není to náhoda, že to dělá každý, protože zkrátka (skoro) každý máme tyhle videa/články rádi. Holt jsme zvědavé bytosti. Já k nim, co se týče kabelek určitě patřím. 
Nejenom, že ráda obdivuji kabelky samotné, ale nechávám se ráda inspirovat různými produkty, které si daná slečna oblíbila. 

Řekla jsem si, že je řada i na mně. Na začátku srpna jsem si pořídila tuhle krásnou kabelku z CCC v tělovém odstínu a jsem z ní od té doby naprosto nadšená. Přesně je od značky Jenny fairy, je to taková střední velikost, kdy tam dáte vše potřebné, ale například do školy ji už brát nemůžete, protože učení se vám tam nevejde. (Formát A4 sice ano, ale třeba jen jeden či dva sešity.)

Kombinuje barvu tělovou se zlatými doplňky i s černým lemováním. Na přední straně mi dva ozdobné zipy připomínají lehce Celine bag, i když je to paradox, že ta zrovna žádné zipy nemá, tvoří to ale opticky takový ten netopýří dojem. Dále má hlavní kapsu na zip a ze zadní strany je ještě menší uzavíratelná kapsa. 
Znáte ten pocit, když v obchodě najdete překrásnou kabelku, ale z jejího vnitřku se vám chce zvracet? No, to se mnou většinou dělá leopardí výšivka, na kterou v CCC taky občas narazíte. Každopádně tato má naštěstí absolutně jednoduchý, přesto roztomilý vzor - bílé puntíky na hnědém podkladu. Vnitřek vylepšuje i další malá kapsa na zip a dva rozdělovače pro menší nutnosti. 
Kabelku můžete nosit na předloktí i na rameni díky dlouhému popruhu. Stála mě myslím 700 Kč. (A popravdě bylo by super, kdyby alespoň o stovečku zlevnili, už se mi na zadní straně poškrábala :/.)


Jak chutná buchta z roku 1997 - Indonésie 1

úterý 8. září 2015

Jak z vás někteří ví, v červenci jsem strávila dvacet dní v Indonésii, respektive osmnáct dní bez cesty. Je to pravděpodobně jedno z nejvíc obohacujících období v mém životě vůbec...nejenom proto, že to nebyla obyčejná leháro dovolená u moře, ale protože to byl spíš batůžkový trip. 

Cestovali jsme čtyři - moje mamka, její manžel, dvanáctiletý brácha a já. Naší destinací byla Jáva a to především její západní část. Chtěli jsme vidět od každého trochu, ale tak, aby ten pobyt byl stále zkušenostně kvalitní a my z něho něco měli. (Ne jako zájezdy "támhle je budova, tam socha, tady vidíte jezero a nazdar")

Jak jste si sami vědomi, je září a psát o tom, co se stalo v červenci je možná lehce stupidní, ale zkrátka něco vám napsat chci. Myslela jsem, že začnu pěkně popořádku, vylíčím vám všechny podrobnosti o balení, popíšu cestu a že každé místo bude mít svůj spešl vlastní článek. Bohužel. Jsou věci a zážitky, které se prostě nedají popsat slovy. Rozhodla jsem se, že se na nějaká strukturní očekávání vykašlu a napíšu vám o něčem, co mě zkrátka z té cesty napadne...protože upřímně...jinak bych snad ani nezačala. 


Byl asi šestý den naší výpravy, po tříhodinové cestě autem s neznámým mužem (o kterém jsme do poslední minuty nevěděli, zda nás o všechno neobere) jsme dorazili ke krásnému domečku s cedulí Ricky Losmen. Ocitli jsme se tak na jižním cípu západní Jávy v místě zvaném Ujung Genteng, pár set metrů od proslulé Turtle Beach. 
Do domu vedle nás si to škobrtal urostlý muž s krásnou brunetkou na zádech - francouzští surfaři, kteří byli ráno surfovat a slečna to odnesla mořským ježkem zapíchnutým v chodidle. Zatímco jsme je po očku pozorovali, jedli jsme předražené palačinky, které jsem celé ty tři hodiny vezla na klíně, a snažili se rozmyslet, co bude dál.

Recenze: mycí gely + má pleť a její vymyšlenosti

neděle 6. září 2015

Až příliš dlouho jsme tu neměli článek, který by byl beauty related, co? Já vím, já vím, někteří se radují, někteří mají stejně skličující pocity jako já. Oukej, přiznávám, jsem na odvykačce, dveřím drogerie se vyhýbám jako čert kříži (to se říká, že jo?) a je k tomu úplně jednoduchý důvod - zjistila jsem, že se oblékám jako vagabund a že mám sice spoustu krásných zlatavých očních stínů, ale nic na sebe. Snažím se samu sebe přesvědčit, že šaty dělají člověka a že tolik rtěnek nepotřebuji (blbost!) a tak si zakazuji nákupy. 
Nikomu to neříkejte, ale přese všechno jsem celá žhavá na paletku od Carli Bybel!  

Podařilo se mi ale koupit černé kalhoty, černou pouzdrovou sukni a bílé tílko! Základy přece nesou dům, že ano? Bože, dneska mi ty průpovídky nejdou. 

Ať se zájmem nebo z donucení jste klikli ale na recenzi mycích gelů - mycích gelů na obličej...samozřejmě. Budu se tedy snažit vám každý z nich popsat a říct vám jejich výhody či nevýhody a jako bonus vám na konci prozradím, co je ta nevzhledná růžová věc. 



Síla ženství

pondělí 31. srpna 2015

Zdravím vás, moji milí čtenáři, 
doufám, že máte za sebou naprosto úžasný den nebo vás čeká naprosto úžasný den. :)


Dnes jsem si vás sem přizvala k diskuzi o ženství, ženách, feminismu a ovšem dalším, co s tímto něžným a velmi silným pohlavím souvisí. 

Nevím pořádně, jak tenhle článek uchopit, protože je to pro mě téma nekonečné a nesmírně bohaté na souvislosti, které to přináší. 


Snažím se uchopit podstatu ženství a předat vám to, co to znamená pro mě, kdo a co mě inspiruje a proč si myslím, že je to důležité.
 

Adina Mandlová
Pro začátek sem vložím opět jednu z takových těch mých malých psaníček, které byly dříve mou denní záležitostí. Je to taková vize "mojí vysněné ženy" kterou jsem mimochodem stvořila cca před třemi, čtyřmi roky. 

Mám ráda věšení prádla

pondělí 24. srpna 2015

Zdravím všechny mé úžasné čtenáře, 
doufám, že vás dnešní pondělek moc nezdepkoval a že máte důvod k úsměvu (se začátkem školy se jejich počet zmenšuje, co?). Pamatujete si na článek o denících? Nedávno (jak podle data vidíte sami) mě ovála chvilková inspirace a měla jsem chuť psát, tohle vzniklo. Nedávám to sem kvůli nějaké potřebě ukazovat mojí "neblogerskou tvorbu", ale pouze pro uvědomění, že kdybych si tyhle myšlenky nezapsala, už navždy by byly ztracené někde v časoprostoru, ovšem teď mám ten obyčejný moment zapsaný napořád. 


22. srpna 2015
15:32
Mám ráda věšení prádla.

Postupně brát do rukou čerstvě vyprané kousky prádla, jemně protřepat, rozložit a kolíčky připevnit. Nadechovat se vůně, která slibuje něco nové. Svěží začátek. Další den. Nová příležitost změnit svět. Nechat Slunce svítit do mých zad a letní vánek pohladit mou pleť.

A moje mysl se začne toulat. Dělám dobře? Dělám tolik, kolik můžu? Co po sobě nechávám a jsem v očích druhých někdo, koho budou chtít vidět znovu? 

Druhý semestr na veterině + shrnutí 1. ročníku

úterý 18. srpna 2015
Vítám vás u nového článku :) 

Tento byl poměrně žádaný a já doufám, že splní očekávání - jde o shrnutí letního semestru na veterině a celkové shrnutí 1. ročníku. 

Ani nevím, kde přesně začít...pravděpodobně tím, že vám hned na začátku řeknu, že letňák je mnohem těžší, jakože MNOHEM těžší. Člověk ani pořádně neví proč, předmětů je méně, rozvrh jsem měla celkem krásnej, ale přesto bylo toho učení mnohem víc. 

V tomto semestru vás čekají tyto předměty: Anatomie II, Histologie a embryologie II, Fyziologie I, Biochemie I, Zoologie a Botanika. Budete dělat "jen" dvě ústní zkoušky a vše ostatní jsou zápočty. 
Vypadá to jako brnkačka, vypadá to dokonce jako větší brnkačka než zimní semestr....ale není. 

Největší problém mi dělala anatomie, začalo to vše slibně, byla jsem po zimním volnu relativně odpočatá, plná motivace a vážně jsem se hned od prvního dne začala učit. Brala se splanchnologie, což jsou orgánové soustavy a takové srdce nebo dýchačku jsem si vyloženě užívala, jakmile ale začaly střeva, už jsem se ztrácela a do konce roku jsem se vlastně ani nenašla. 
Čím dál tím víc jsem v pitevně vypadala, jako když tam nepatřím a zírala na docenta s přesvědčením, že jsem o těch názvech nikdy neslyšela - a často to byla pravda, protože jsem nestíhala číst látku, kterou jsme měli mít připravenou. Lítaly éčka a efka a já domů chodila s pocitem, že jsem blbější a blbější...furt jsem byla ale relativně v klidu a brala to s nadhledem. 



Jak si správně mýt vlasy

čtvrtek 13. srpna 2015

Po své delší blogerské pauze jsem se rozhodla napsat článek, který slibuji už delší dobu, splním tím nejenom přání některých mých čtenářek (zdravím, Markét!), ale budu si moci v hlavě odškrtnou položku ze seznamu "tohle už pravděpodobně nikdy neudělám". Vždyť to znáte sami, odkládáme věci, které nejsou vlastně vůbec těžké, až si z nich uděláme takové bubáky, že se k nim už nikdy nedostaneme...a že já mám tenhle seznam až příliš dlouhý! :D

Bez delších úvodů mám pro vás cca 9 kroků pro správně umytou hřívu. Jen bych chtěla podotknout, že si uvědomuji, že ne každý krok bude mít stejný efekt u každé(ho) z vás. Přeci jenom existuje spoustu typů vlasů a každé vlasy reagují trochu jinak. Každopádně většina z mých tipů jsou všeobecně známé rady, které ale málokdo dodržuje. No, podívejte se sami. 

1. Správné mytí vlasů začíná už před samotným mytím. Tohle je, milé dámy, procedura! :D Před každým mytím byste měli nejdříve sáhnout po hřebenu a pečlivě vlasy rozčesat, protože řešit ve sprše zacuchané uzly je pro mokré vlasy naprostý zabiják. Vlasy jsou mnohem křehčí, mají větší tendenci se lámat a vy byste za deset let mohli mít hlavu jako Křemílek. 
Tip: Ráda používám na rozčesávání Total Repair regenerační expres balzám od Gliss Kur - je ve formě spreje a vlasy jsou po něm mnohem poslušnější. + Toto je ideální čas pro vaší oblíbenou hloubkovou kúru, ať už sáhnete po olivovém nebo kokosovém oleji, neprohloupíte! 

2.  Poloha není přežitek. Divili byste se, ale záleží i na tom, v jaké poloze si vlasy myjete. Jste příznivkyní "nemám čas na sprchu, jen předkloním a vyrážím"? Nic proti tomu, ale bylo by lepší, kdyby jste si myly vlasy v záklonu. Při mytí vlasů v předklonu mají vlasy větší tendenci k cuchání, což nás vrací k bodu č. 1 a navíc se podvědomě soustředíte na délky a konce vlasů přičemž jde především o pokožku. 

Rychlý UPDATE

neděle 9. srpna 2015

Zdravím všechny své čtenáře - ať pravidelné nebo nové!

Tohle bude pouze rychlý informační článek, který vám odhalí moji měsíční neaktivitu. Nechte mě jen na začátek říct, že jsem nesmírně udivená a poctěná, že stále plno z vás na můj blog chodilo...jako vážně, některá ta čísla návštěvnosti mě vyloženě překvapují. A mám z toho docela výčitky, že jste klikali na moji stránku...a marně. 

Každopádně proč se tak dělo...jednoduše bych to mohla podat tak, že jsem žila svůj život tak naplno, že jsem na nějaký internet a blogování jednoduše neměla čas...upřímně ani náladu. Komu by se chtělo sedět u počítače a psát o životě, když jsem ho mohla žít...a to plnými doušky! :) 

Jak odplul první červenec, skončilo pro mě zkouškové - udělala jsem zkoušku z anatomie (naštěstí! a konečně!), histologii posunula na září a spokojila se s tím, že jsem se úspěšně dostala do druháku. Více informací bych vám ráda napsala v článku o druhém semestru na veterině (jestli se k němu dostanu). 
No a 10. července mě čekal odlet....odlet kam?....do Indonésie! Bože, sama potřebuju ještě pár vteřin vstřebat tu informaci. Celá výprava zabrala i s cestou celých dvacet dnů a říkám vám upřímně, bylo to života měnících dvacet dnů. Strašně ráda bych o tom napsala pár článků, ukázala vám nějaké fotografie, ale docela na rovinu...vůbec nevím, jak to podat. Ty zážitky jsou tak surové a a do kůže se vpijících, že snažit se je modelovat do určitých vyprávění a slov je skoro až násilné. Sama totiž nechci, aby se mi z toho stalo jen nějaké vyprávění, příběh...vzpomínka. Na druhou stranu mi přijde hrozná škoda vám o některých věcech nenapsat. Takže nic neslibuji, ale možná se Jávských článků dočkáte. :) 

Zázrak pro vaše rty

pátek 3. července 2015

Dnes se s vámi podělím o moje jedno velké tajemství, které vůbec není tajemství, protože ho cpu každému, kolem mě. Je to Astrid - regenerační maxi ochranný lůj na rty, s jelením lojem na rostlinné bázi

Prostě pa.ne.bo.že. Nemůžu vám dostatečně vysvětlit, jak moc dobrá tahle věcička je. Já vím, vypadá to úděsně, jako nějaký komančovský chyták, který se tváří jako lepidlo na papír. Pravděpodobně byste se i styděli vytáhnout ho na plese z psaníčka, protože to není žádný roztomilý baby lips, ale bílá kráva. 

Jenže to je pravděpodobně jediná účinná věc na trhu. Hlavně mě teď postavte za ten výrok na pranýř a ukamenujte. :D Já budu ale s hrdostí stát a vykřikovat "A přeci maže!" 


Nejdřív vám povím, co to vlastně je a co to slibuje. Tak tedy: 

Chci žít ve světě, kde všichni mohou být sami sebou

pondělí 22. června 2015


Dlouho jsem přemýšlela, jak nejlépe pojmout a vystihnout moje názory ohledně tří jednoduchých slov BUĎ SÁM SEBOU

Pro mě samotnou je totiž tohle heslo mnohem důležitější než "být šťastný", protože plně věřím, že štěstí vychází z nás samotných a že nás může plně uspokojovat pouze tehdy, kdy jsme sami sebou a jsme rádi sami sebou


Ve své podstatě tohle je moje životní teorie. Smysl života. Strategie spokojeného bytí. Vše z toho vychází, vše se k tomu vrací. 
A je to jedna z věcí, které mě dokážou velmi zarmoutit, pokud jsou místa a situace, kdy člověk být sám sebou nemůže nebo dokonce nesmí. 
Chtěla bych se takovým tématům zde věnovat a dát jim nějaký ten shout out, aby se tyto nespravedlnosti dostaly k širšímu publiku. 

Mnohým z vás nemusím úvodní fotku představovat, protože v letošním roce to bylo jedno z největších dramat Hollywoodu a kdo ví, jestli jen Hollywoodu. Nemám tušení, zda je to už i v české blogosféře pojem a nemám ani tušení, jak se k takové situaci náš (občas malomyšlenkářský) národ staví. Já mám ale jasno. Já jsem pro všema deseti. 

Transgender. 
"Pojem transgender označuje lidi, jejichž genderová identita není stejná jako pohlaví, kterém jim bylo přiřazeno při narození. Patří sem např. binární transsexuálové, genderqueer lidé, crossdresseři a transvestité."
"Transsexualita je stav nesouladu mezi psychickým a tělesným pohlavím. Jedná se o vrozenou dispozici, jejíž nejpravděpodobnější příčinou je hormonální nerovnováha v matčině těle během těhotenství. Pokud to společnost a zdravotní situace umožní, podstupuje většina transsexuálních lidí změnu pohlaví. Sexuální orientace s transsexualitou nijak nesouvisí."
(zdroj wikipedie)

Pokud znáte jméno Kim Kardashian, jednu z těch celebrit, které ke své slávě přišly čirou náhodou, je vám možná známá reality show Keeping Up With The Kardashians ("obyčejný život" jedné "trochu větší" hollywoodské rodiny).


Vidíte toho staršího muže uprostřed? To byl Bruce Jenner. Byl, protože dnes už je to žena. Caitlyn Jenner. Tento atlet, olympijský vítěz a tím pádem skoro ztělesněním mužnosti se totiž celý život cítil jako žena. Ve svých pětašedesáti letech se rozhodl celé té lži udělat velký konec a s pravdou vyšel ven velmi velkolepě - veřejně. 
Nepřeháním a vážně věřím, že lidé na takové věci ještě nejsou připraveni, vždyť cca ještě před dvaceti lety byly homosexuálové skoro doslova na pranýři. Ještě dnes jsou obrovské kauzy a homofobní kulty nejsou žádnou raritou. 
Oceňuji to proto ještě víc. V takové pozici, v jaké tento muž byl, jako držitel zlaté medaile a jednou z postav v hledáčku oka veřejnosti otevřel bránu pro novou diskuzi

Recenze: Intenzivní hydratační gelový krém (Triple Active Fresh) od L´ORÉAL

pondělí 15. června 2015

Zdravím mé milé čtenáře, jak se v tomhle ušmouraném pondělním odpoledne máte? 

Dnes jsem si vás sem pozvala k debatě o intenzivním hydratačním gelovém krému od L´oréal Paris. V posledním článku jsem se tak nějak opírala o péči o pleť a řekla jsem si, že je víc než vhodné vám dát i nějaké konkrétní tipy a produkty, které pomáhají mně. 
Navíc si myslím, že právě tento krém je skvělý pro horké letní dny, takže to vše krásně pasuje dohromady.

Krém jsem koupila ve výprodeji v Tetě a zmiňovala jsem se o něm již v Dubnových nákupech, takže krém nepoužívám jenom týden, ale skoro dva měsíce a tím pádem můžete čekat jenom upřímné a podložené názory. 

Začala bych obalem, protože to je to první, co vidíte. Krém koupíte zabalený v krabičce a samotný obsah je ve skleněné dózičce (50 ml), uzavřen víčkem z tvrdého plastu. Oceňuji i takovéto malé mini/mezi plastové víčko, které zabraňuje přesunu krému na víčko hlavní. Vzhledem k tomu, že se často přemisťuji z místa na místo, jezdím vlakem a autobusem několikrát do měsíce, je to na cestování ideální vychytávka. Samozřejmě na nějaký batůžkový výlet to není obal zrovna nejvhodnější, protože je poměrně dost těžký a celkem i velký. 


Na léto se můžeme těšit všichni!

neděle 7. června 2015
Ahoj, zdravím u nedělního článku!

Abych řekla pravdu, vůbec bych tu neměla být, protože ve čtvrtek mě čeká zkouška z anatomie a já to vidím dost bledě. Už jsem ale doma skoro dva týdny, jen se šprtám a tak nějak jsem si zavedla rutinu, díky které mě napadl dnešní článek.   

Žije se mi teď prostě dobře. Snažím se tak nějak připravit moje tělo - zvenku i zevnitř - na léto a na všechno, co s létem přijde. Tento článek není vyloženě popisem mojí "letní rutiny", spíš bych chtěla vyzdvihnout skvělé vedlejší účinky, které by na některé lidi mohla mít. 

Chtěla bych totiž oslovit ty dívky a mladé ženy, které se na léto vůbec netěší. Představa sebe samých v plavkách je děsí, všechno to teplo a zpocené oblečení je znechucuje a zkráceně léto je jejich skrytým strachem převlečeným v sukni...a to doslova. 
Budu se snažit, aby to neznělo jako trapné klišé, nebo věty z reklamních letáčků, ale je to prostě něco, co si myslím, že může pomoci. 

Nejdříve bych chtěla zmínit jen prostý fakt. Nejsem takový sluníčkový nadšenec, který by tvrdil, že krásný je každý, od hlavy až k patě. Věřím, že vzhled a povaha jsou dvě odlišné věci, které se mohou jevit jako dvě odlišné věci. Řeknu to jednoduše, pro mě je krásné to, co je především zdravé (co se vzhledu týče). Nejsem pro vyhublé modelky, ale ani se mi nelíbí nový trend modelek s nadváhou. 
Naprosto ale chápu obavy normálních holek, co mají pár kilo navíc od plochého břicha, lehce rosolovitá stehna a celulitidu na zadku. Všichni bychom se shodli na tom, že nejsou tlusté, pravděpodobně bychom i řekli, že jsou velmi krásné. Přesto jsem si jistá, že pro mnohé z nich jsou plavky peklem na zemi. Něco jiného je totiž chodit se vztyčenou hlavou v perfektním outfitu a něco jiného je obléknout si plavky bez sebemenšího studu. 

Já jsem po většinu času na 95% naprosto spokojená sama se sebou. Je to věc, se kterou jsem se zaručeně nenarodila a člověk se to musí naučit. A pro vnitřní štěstí je to naprosto nezbytná a nutná záležitost. 
Tohle je ale článek pro ty, kteří ještě nevědí, jak se milovat, jak se mají smířit se svými proporcemi a které ale jsou na cestě za vyšším sebevědomím. 

A je to naprosto jednoduché. Péče. Vše se skrývá pod tímhle jednoduchým slovem, které s vaší psychikou může udělat zázraky. 
Pokud pomineme všechny věci, které se týkají fyzického stavu těla a snahu ho přetvořit (hubnutí, tloustnutí, fitness apod.), rozdělíme si dívky do dvou táborů. V Brně potkám za den spoustu lidí, spoustu štíhlých, spoustu obézních osobností, jejichž fyzický vzhled málokdy zanechá dojem jako skutečnost, jak dokáží své tělo nosit. Jsou dívky, které to vzdaly, možná drží diety, možná si jeden den nedají zákusek, ale po většinu času se drží ve své skořápce nešťastnosti. Potom potkávám holky, které mají na stehnech sice pár kilo navíc, ale na tváři úsměv, vlasy jim září a jsou často oblečené mnohem líp než já. 
Co z toho plyne? Péče. 



Oblíbený seriál - díl 3. - Revenge

pondělí 1. června 2015

Ahoj, zdravím, vítám.

Hned na začátku chci jen říct...já vím, je to asi věčnost, co jsem postovala článek. Nebudu se vymlouvat, snažit se z toho udělat vědu, prostě vám na rovinu řeknu, že škola je ďábel a já neměla náladu. 
Říkala jsem si, že nikomu snad ani chybět nemůžu, ale trošku mě chytlo svědomí, když jsem místo očekávaných 0 zobrazení, viděla celkem i příjemná čísla. 

Takže...milá anatomie, musíš dneska počkat, protože já dneska napíšu článek. A bude to článek, ke kterému jsem se chystala věčnost, ale je to jedna z těch věcí, které milujete natolik, že nemůžete najít správná slova pro její popis. 

Seriál Revenge. 

Řekněte mi prosím, že ho znáte, že ho milujete a že spolu můžeme vést dlouhé debaty na všechny zápletky. Mí kamarádi na mě totiž kašlou. Nikdo se na něj nezačal dívat a kamarádka, která mě k němu přivedla se na něj dokonce dívat přestala. Neuvěřitelný. 

Já vám s čistým svědomím budu tvrdit, že je to jeden z nejlepších seriálů vůbec...jakože fakt. 
Jestli jsem si myslela, že Pretty Little Liars (o kterých jsem psala tady) jsou napínavý....pf...ani prd. 

Revenge patří k těm klasicky pětačtyřiceti minutovým seriálům, ale to je tak první a poslední věc, která je na něm klasická. Řadí se do žánrů drama, thriller a mystery a na IMDb si vysloužil hodnocení 8,0. 
Jako hlavní tvůrce seriálu se považuje Mike Kelley a seriál byl vysílán pod hlavičkou amerického studia ABC. 


Hlavní postavou je Emily Thorne, ale záhy zjistíte, že je to vlastně Amanda Clarke, která se za Emily pouze vydává. Mohli byste o ní i říci, že je to vlastně takový novodobý hrabě Monte Christo. Do slunného Hamptons se totiž vydává jen kvůli pomstě. 
Celý svůj život žila v domnění, že její otec se podílel na teroristickém útoku, kdy při pádu letadla zemřely stovky lidí, proplouvala adoptivními rodinami, polepšovnou i nápravným zařízením, ze kterého ji ale v jejích osmnácti letech vyzvedl neznámý muž Nolan Ross. Téhle mladé vzpurné holce podal dřevěnou krabici se symbolem ležatých osmiček a slovy, že její otec není tím, kým si myslí. 

Amanda se tak začíná dostávat do spletitých smyček minulosti a dozvídá se pravdu, že její otec byl obětí velkého a hnusného podvodu, podvodu rodiny Graysonových, kteří se tak snažili zamaskovat vlastní hnusné činy. 
Amandin otec byl ve vězení zabit, ale ona se zjištěním pravdy nechce smířit a rozhodne se celý svůj následující život zasvětit pomstě a očištění otcova jména. 

Nákup z Wayfarer.cz

pondělí 11. května 2015

Ahooj, možná budete překvapeni, ale dneska mám pro vás takový fashion článek. Ve své podstatě se jedná o recenzi internetového obchodu Wayfarer.cz, ale objednala jsem si oblečení, takže se od Anety právě možná dozvíte i něco o módě (a nebo ne). 


Není to tak dlouho, kdy jedna slečna napsala příspěvek na blogerskou skupinu na facebooku, že obchod Wayfarer nabízí spolupráci a že blogeři a blogerky, které se chtějí zúčastnit, mají napsat na ten a ten mail atd. 

Internetový obchod mě vážně zaujal, takže jsem zkusila své štěstí a k vašemu překvapení to nevyšlo (tento článek tedy nevychází z žádné spolupráce). Prý byl velký počet zájemců a tak podobně, ale vůbec jsem se nezlobila, protože můj blog beztak na tu módu zaměřený není, ale zároveň mi to nedalo spát. Přeci jenom mají tam tak super věci. 


Takže nakonec mi doma skončili tři jejich kousky. Spolu si teď zrekapitulujeme, jak nákup proběhl a samozřejmě, jak kvalitní je jejich oblečení. 



Vybírání je na jejich webu přehledné a určitě se neztratíte, všechny věci, které by vás mohly ohledně samotného nákupu zajímat, jsou zřetelně vidět na vrchní liště a celkově působí stránky jednoduše. 

Možná vás zarazí fakt, že v podstatě vůbec neřeší velikosti, je to tam vše napsané tak nějak obecně a že míra 60 cm se přizpůsobí na 90 cm apod. Řekla bych ale, že se není čeho bát, u mě se to doopravdy vytáhlo. :D
Jakmile si zboží vyberete (do nákupního košíku), dostáváte se k volbě poštovného a balného. Co je super, je fakt, že nad 500 Kč je doprava zdarma a věřte mi, že ta částka naskočí hrozně rychle a ještě zjistíte, že máte ve skříni hned několik nových kousků. Ceny jsou totiž překvapivě nízké. Pokud se ale chcete držet na uzdě, čekají vás ceny 99 Kč nebo 74 Kč, v závislosti zda budete platit skrz dobírku nebo bankovní převod. 
Zásilku vám může doručit česká pošta, kurýrní služba nebo si pro ni jednoduše dojedete do kamenného obchodu v Havířově. 
Osobně jsem platila bankovním převodem přes internet a žádný problém jsem neměla. 
Dále vlastně stačí vyplnit osobní údaje a máte hotovo. 
Doručení je bleskové a jejich slibovaných 48 hodin nelže. Oblečení jsem objednala v neděli a v úterý bylo doma. :)

Kolektivní vina, žádný čin

neděle 3. května 2015
Včera jsem viděla film The Reader (=Předčítač) a musím říct, že to se mnou po všech jeho stránkách dost hnulo. Tento článek vznikl na podnět toho příběhu, takže úvod se týká přímo toho filmu, ale zároveň to ve mně opět vyvolalo pocity, kterým bych ráda věnovala samostatnou část. Pokud jste film neviděli, můžete rovnou přeskočit na druhou část a snad ji i tak pochopíte. 

Film je tak nepředvídatelný, že jsem se vůbec nemohla připravit na ty emoce, které přišly potom. Tlačítko play jsem zmáčkla s tím, že mě čeká spousta scén ve vaně a sexuálních útržků starší ženy s mladším chlapcem. Ze začátku se to k té vizi i dost blížilo, ale potom mi to prostě vyrazilo dech. 

POZOR, SPOILERY! (kdo neviděl, prosím podívejte se na ten film a k článku se vraťte)

Nechci se nějak detailně zabývat tím filmem a psychikou postav, i když věřte mi, stále mi to vrtá hlavou, ale něco ve vás prostě zůstane, když vidíte skrze film lidi, ženy (!), které posílaly lidi na smrt. To jste nečekali, co? Hlavní postava Hanna Schmitz, byla jednou z šesti dozorkyní, které nechali 300 židovských žen uhořet v kostele. Vědomě a bez výčitek.
Její mladší milenec, kterého už roky neviděla, byl náhodou při soudním procesu a na vlastní oči viděl, že žena, kterou roky choval v srdci a smiřoval se s jejím odloučením, se podílela na masové vraždě a navíc se přiznala k velení celé akce, protože se styděla přiznat, že neumí číst. 
Pokud jste ignorovali varování na spoilery, jste asi dost zmatení, protože jste zachytili jen zmatkovité útržky z filmu, které vám pravděpodobně vůbec nic neříkají. Na co se ale chci zaměřit je fakt, že ten mladý muž (Michael Berg) se snažil celý život pochopit nejenom fakt, že Němci masově vraždili Židy, ale především skutečnost, proč se na tom podílela žena, kterou miloval. Proč nechápe, že to bylo špatně?

Hned po zhlédnutí filmu jsem zabrousila na youtube, protože mě zajímaly rozhovory s hlavními herci (Kate Winslet, Ralph Fiennes, David Kross) a právě tento konkrétní rozhovor s Ralphem Fiennesem ve mně spustil kolotoč myšlenek, ze kterého se dnes musím vypsat. 


Kompliment = jsem lesba ?

neděle 26. dubna 2015
původní zdroj weheartit
Ahooj, tak vás zdravím u nedělního článku. :)

Dnes bych se jen chtěla krátce vypsat na téma, které se ve mně celkem zakořenilo a já nad ním stále kroutím hlavou. 

Nikdy se mi nestalo, že by se mě někdo doopravdy zeptal "Aneto, ty jsi na holky?", ale již nespočetněkrát jsem cítila to divné napětí ve vzduchu a zkoumavé pohledy, kdy se snadno daly přečíst myšlenky a to, že je ten člověk objektem mého zájmu. 

A já volám neee, neee, neee a proč a proč a proč

To si takhle sedíte s kamarádkou, seznamujete se s někým novým, v tomto případě tedy s jednou slečnou a obě jí začnete skládat komplimenty, jak je krásná, jak má kouzelné oči, úžasně křivoučký nos apod. Potom vám dojde, že vypadáte jako pár lesbiček, co si hledají oběť pro svoje noční dobrodružství. 
Dobře, možná přehánim, ale pointu chápete, ne? 
Hlavní je, že tohle se mi děje skoro pořád. Mám mezi kamarádkami lesbu a holky, které jsou na tom podobně jako já...a je v tom rozdíl. Prostě je. 

No a jak na tom tedy jsem? Nálepku gay na čele nenosím a stejně tak proti nim nic nemám, vlastně je mám hrozně ráda. Tak co je špatně?

Dubnové nákupy

pondělí 20. dubna 2015

Jak jste si už asi všimli, poslední dobou nějak nezvládám přidávat pravidelně v mojí klasickou neděli. Omlouvám se, není to leností nebo nedostatkem nápadů, ale nedostatkem času. Škola mě ubíjí, moje mozková kapacita se musí zvětšovat, přičemž se očividně zmenšuje a víkendy trávím furt někde, nejčastěji s mojí nově narozenou sestřenicí (v článku Reflecting on 2014 jsem psala, že jeden z mých nejlepší okamžiků bylo zjištění, že teta je těhotná). Upřímně jsem to těhotenství prožívala asi stejně hodně jako moje teta a teď když už je ta naše holka venku, jsem radostí bez sebe. :D Trochu odbočuji, co? 

Každopádně se k aprílovému počasí přidalo i to, že mi moje kosmetické cennosti začaly docházet a už si to říkalo o návštěvu drogerie. TETA byla moje samozřejmá volba a zase jsem neprohloupila...já ty jejich slevy a výprodeje miluju. 

Můj nákup s mojí tetou Soňou vlastně dost souvisel, protože skoro půlku bude vlastnit ona. Zrovna dnes má totiž narozeniny a jsou to její první narozeniny, které oslaví jako maminka. Jako dárek mě napadl set pro maminku, různé drobnosti, které by se jí v této době mohly hodit - jelení lůj, deodorant, lesk na rty apod. Ke všemu napíšu malou kartičku s nějakou vtipnou poznámkou, jakože ten balíček kapesníků je na slzy, až bude mít chuť řvoucí miminko vyhodit z okna a že ta sýrová omáčka v pytlíku je přeci jasná věc, protože kdo má čas vařit, že jo. :) A prostě tak všelijak. Pohled s kočičkou, které ona miluje, jednu nezdravou Milu na pohlazení nervů a vyvolanou fotku malé rodinky hned po porodu. 

To abyste měli inspiraci na dárky pro novopečené maminky (protože každý přece takovou nějakou v rodině má). :D




Deodorant ve spreji od Nivey je sázka na jistotu, neboli nic tím nezkazíte. Potit se sice asi budete (jako vlastně s každým drogerijským deodorantem), ale smrdět ne. Mimochodem mají teď super slevu, za jakékoliv tři deodoranty od Nivey zaplatíte jenom stovku. ;) 
Dále průhledný lesk od Rimmelu z výprodeje (za dvacku!), snad to Soně ani mně nevyžere rty. Jmenuje se Vinyl Gloss (odstín 800 crystal clear) a pravděpodobně by měl opticky zvětšovat rty. Já ho vzala prostě proto, že obyčejný průhledný lesk na rty se vždy hodí. 
A silné trio pro mojí Soňu (protože oslovení teta je prostě fuj) zakončím svatým grálem všech jeleních lojů - Astridem v lepidlové formě. Napíšu vám o něm celý článek, protože on je prostě můj nejlepší kámoš (jde si ruku v ruce se suchým šamponem).