Update X Depresivní stavy X Upřímnost X Vztahy

Zdravím všechny u dalšího updatu. Přijde mi to jako věčnost, ale jsou to vlastně jen dva měsíce, co jsem naposledy podobný článek psala. 

Přijde mi, že je zase vše jinak, opět jsem změnila prostředí, opět se změnily moje nálady, ale co zůstává stejné je fakt, že času na blog mám stále málo. Už ani nevím, na jaké důvody bych se měla vymlouvat, pravdou stejně nakonec vždy zůstane, že na co si čas udělat chceš, na to si ho uděláš.  Nebo snad ne? Přijde mi, že se mě tohle heslo drží jako vteřinové lepidlo. Stejně jako to, že poslední dobou nejsem schopná dodržet jediný slib - slib, spíš takové to "sejdeme se/podnikneme/zařídíme" a "určitě" a "tohle nebude takové to, že si to řekneme a potom to neuděláme". 

Už je to dva týdny, co jsem v Brně (momentálně ale píšu z domova) a chodím zase do školy. Musím říct, že právě to jsem už nutně potřebovala - ironií je, že právě to jsem nechtěla. 

Nevím, jak se to jeví vám, ale tenhle blog je stále málo otevřený a upřímný, jak bych chtěla. Možná se to časem změní, možná ne, každopádně není to jen na mně. Brala jsem to vždy jako krásnou příležitost vytvořit kolekci něčeho, co miluji, co obdivuji, co mě plní radostí a co může být stejně všední jako krém na obličej či velmi důležité jako můj vztah k hladovějícím dětem. Není náhodou, že jsem sem psala většinou tehdy, kdy mi bylo fajn, kdy jsem měla o čem psát a kdy jsem zkrátka měla těch svých pokladů na rozdávání - ať už se jednalo o něco, na čem mi záleželo či to byl jen malicherný nákup. Zkrátka se stalo, že vyprchala ta opravdovost, o které celý ten náš život je. A i o tom by měl můj blog být. Alespoň já to tak chci. 

Nemám zdání, zda na tom někomu vůbec záleží. Je to malý kout ve virtuálním světě, který je na první (a možná i na druhý) pohled naprosto zbytečný. Jenže potom v podstatě dostanu návrh psát pro školní časopis a to právě proto, že někdo našel můj blog...nebo kamarád se zmíní před jeho novou kamarádkou, že píšu a že jsem napsala o veterině a ten člověk má o to zájem...nebo se zkrátka jen moje kamarádka zeptá, jestli budu tenhle víkend psát. 

Efekt motýlích křídel, znáte to? Na všem záleží, na každém momentu, na každé vaší činnosti i na vašem názoru. Nevím, jak jsem na to mohla zapomenout. Protože já s tímhle tento blog zakládala, že prostě sem zabrousí takoví lidé, jež moje slova ocení, zhodnotí a něco si z nich odnesou. Stejně jako to dělám já u x dalších lidí, které často ani neznám. 

Co tím vším ale chci říct. Chci, aby tu byl prostor i pro takové chvíle, kdy je zkrátka všechno na hovno. Život není jen o sluníčkách, duhách a jednorožcích, každý z nás se denně probíjí životem a ne vždy to večer končí výhrou. Často se cítíme naprosto bídně a nějak jsme se ocitli v době, kdy špatná nálada je znamením porážky a že děláme něco špatně. Což samozřejmě je často pravda, ale často to znamená jen to, že se snažíme, že hledáme a že jsme na cestě. Na cestě za něčím lepším, k čemuž ještě nevíme, jak se dostat. 

Já vím, že jen malý zlomek čtenářů tu nechá svůj komentář, vždyť u článků o kosmetice často ani není co zanechat. Sama se u některých krásných článků jiných blogerek prostě zastavím, zasním, souhlasím, ale jednoduše není co dodat. Každopádně já bych byla hrozně ráda, kdyby můj blog byl i takovým místem, kam můžete zajít a vylejt si všechen vztek, smutek a starosti. Mám hrozně ráda své motivační články - ne kvůli mému obsahu, ale kvůli komentářům, které tam mnozí z vás napsali - protože to byly upřímné útržky z vašich životů, které jste s veškerým sebevědomím píchli na můj blog a nečekali nic na oplátku - jen jste se podělili i o váš svět. A to je důvod, proč se sem stále vracím. Vím, že tohle místo (a jakýkoliv jiný blog) má neuvěřitelně obrovský potenciál. 

Takže co teď? Článek je dlouhý už sám o sobě a já se stále nedostala k jádru pudla. Chci vám totiž především napsat, jak ještě před dvěma týdny jsem byla tělo bez duše a jak to vůbec není nic zvláštního, neobvyklého a že jsem si jistá, že spousta z vás má takové období teď. Cejtit se na hovno je totiž hrozně normální skutečnost pro býti člověkem. 

Mít špatnou náladu často vůbec nemusí být opodstatněné. Strávila jsem měsíc v tropickém ráji, dvacet dnů, jež si pravděpodobně budu pamatovat do konce svého bytí, dostala jsem se do druháku veteriny, kterou mnozí považují za jednu z nejtěžších škol vůbec. Byla jsem zdravá, rodina si mě hýčkala, kamarádi si mne chtěli užít do poslední minuty, co jsem byla doma a kamarádi v Brně se mě nemohli dočkat. A já stejně měla každý den pocit, že je vše zbytečné, že jsem ničemná a že nedělám nic, co bych chtěla dělat. Že nemám žádné úctyhodné koníčky, které by mě v takových chvílích naplňovaly, že nikam nesměřuji, že jsem na slepém místě a že život zkrátka nedává smysl. Stejně jednoho dne umřem, nic nezůstane, nic nepřebude. Nebyly to sebevražedné myšlenky, byly to zkrátka jen depresivní myšlenky (ne v "nemocném" slova smyslu deprese). Do Brna se mi nechtělo tak moc, že jsem snad několikrát po večerech brečela, že přijdu zase o veškerý čas. Když jsem s kamarády popíjela v hospodě, pila jsem ze špatných důvodů - z těch alkoholických, kdy člověk pije, aby nemyslel. Moje mysl mě prostě nebavila, moje myšlenky mě nudily. Neměla jsem nic důležitého na práci, jen se zabývat sama sebou, svým životem a tím, jak se nic nikam nehýbe. A to mě pravděpodobně skličovalo. Měl to být odpočinek a bylo to jen vnitřní drásání starých ran. 

Ani nevíte, jak moc jsem teď ráda, že škola zase začala, že jsem v novém bytě s mými skvělými přáteli, kteří mě dennodenně naplňují radostí a že mám zase denní rutinu, kterou musím sledovat, úkoly, které musím plnit, domácnost, o kterou se musím starat. Drobné věci, díky kterým se cítím užitečná, jako třeba utírání prachu nebo rovnání prostírání, aby bylo přesně na svém místě, mi zkrátka dělají radost. Budit se ráno s tím, že vím, jaký mám plán, je pro mě v tuto chvílí záchranou. 

Uvědomila jsem si vlastně, že ČAS a JÁ nejsme úplně nejlepší kámoši. Já nevím, jak s ním zacházet a on mi to velmi rád vrací. 

A je tu ještě jedna věc, do které se mi vlastně tolik ani nechce, ale pokud chci upřímnost od vás, musíte ji nejdříve dostat ode mne...nebo alespoň to si namlouvám. Vztahy. Nikdy jsem tu o nich nepsala - ne v první osobě. 

S nikým nechodím a mé šestnáctileté já by mi dnes nevěřilo, ale jsem tak DOOPRAVDY spokojená. Už teď to zní jako obyčejná lež, co? :D 

Je to má vědomá volba, na lásku mám svůj velmi zatvrzelý názor a mám zásady, které mi ve vztazích brání určité...spontánnosti. Upřímně...nejspíš jsem na to vše už i trochu zanevřela. 

Vždy jsem si myslela, že láska je něco velmi delikátního, výjimečného a nevšedního. Ohledně vztahů jsem většinou tichý pozorovatel, který ostatní sleduje jako mlčenlivá houba, která nasává do sebe veškeré jejich problémy a radosti. Jsem z rozvedené rodiny, jsem z rodiny, kde je mnoha párů, kteří by podle mého spolu neměli být (nebo se chovat, jak se k sobě chovají)....a jednoduše vím přesně, jaký vztah mít NECHCI. 

Nikdy jsem nebyla tou holkou, která chodila s kluky jakoby nic - každý týden/měsíc s někým jiným a brala to jako něco, co je správné dělat v určitém věku. Vždy jsem rozlišovala sex a lásku, protože láska je pro mne pojem na úplně jiné úrovni. 

A řekněme, že po zkušenostech, co znamená láska, po mé první zamilovanosti...a naprosto otevřeně...ze které jsem se nikdy nevzpamatovala...jsem byla ještě více uzavřenější a vybíravější k potencionálním vztahům. Ironicky jsem k sobě pouštěla právě takové lidi, o kterých jsem už na začátku věděla, že se mnou vytřou podlahu, o kterých jsem věděla, že jejich zrady mě nebudou nikdy tak bolet. 

A když si tedy konečně řeknu, že možná na to jdu špatně a že pravděpodobně LÁSKA je doopravdy jen pojem, kterému přisuzuji až příliš významu, a rozhodnu se, že není tak důležitá a že podstatou je pravděpodobně jen to, jak se k sobě dva lidé chovají a že co je nejdůležitější, je vzájemný respekt a tolerance - prostě a jednoduše vztah z rozumu...skončí to vlastně úplně stejně jako vždycky - něco mi nesedí. 

Mám očividně velmi vyvinutý šestý smysl, intuici, instinkty, říkejte tomu, jak chcete, každopádně když prostě cítím, že bych nakonec musela jít přes svoje pocity, je mi tak nejistě a nepříjemně, že to zkrátka neudělám. 

....a podle mých tichých pozorování mám pocit, že je takových lidí hrozně málo, protože spousta z nich zkrátka jen nechce být sama. O čem to ale potom všechno je? Existuje láska ve své ryzí podobě a musí nutně přežívat platonicky, nikoliv ve dlouholetém vztahu? 

No, myslím, že pro dnešek končím. Přijde mi, že tímhle článkem přešlapuji další neviditelnou hranici a doufám, že tak otevře nové dveře i někomu z vás. :) Budu se těšit na vaše reakce (pokud je tento článek právě jedním z nich, na které reagovat budete) a jinak zase příště u dalšího článku!

Mějte se krásně a upřímně! 

:)