Jarní láska v zoo

pondělí 24. dubna 2017

Společné bydlení dává, ale také hodně bere. Třeba paniku "co na sebe", nepříjemné zjištění "sakra, zapomněla jsem si oholit nohy" nebo zkrátka to romantické vzrušení, které přichází s každou schůzkou. Snažíme se tedy zachraňovat tyhle malé hezké momenty a hledáme nová a nová místa, která jsme ještě neprozkoumali či se vracíme tam, kde to máme oba rádi. 

Ačkoliv je večer u filmu a s chipsy vždycky ta nejpohodovější verze, u které máte pocit, že nic nekazíte, zjistila jsem, že právě společné objevování a žití života v danou chvíli, na daném místě, ruku v ruce je to, co lásce vrací šťávu a touhu dál poznávat toho po vašem boku - přestože myslíte, že už se nic nového nedozvíte. 

A den v zoo s počasím před duhou na to bylo jak dělané. 

Otevřená hlava

sobota 8. dubna 2017
Víte, nejvíc ze všeho asi nenávidím pokrytectví. Právě asi proto, že v mnoha věcech jsem taky určitě pokrytec a tak mi to podvědomě vadí u sebe a potom u všech. 

Třeba takový to klasický "každej ať si žije svůj život", "je to přece jejich věc", "nikdo by se neměl soudit, dokud si neprojdeš tím, čím oni". Hm, jenže v praxi to spíš chodí takhle. 


Bože, jak může ten profesor chodit s prvačkou? Kde to žijem, když si ta machna dává pyšně hashtagy plussizemodelka? Tak tohle nechápu. To bych neudělala. To není správně.

Já jsem člověk, co nemá rád změny, mám ráda věci pod kontrolou a cejtim se špatně v situacích, kdy nevím, co mě čeká. Přestože teď zním jako děsně upjatej člověk, oceňuji spontánnost, jsem extrovertní, často se směju a při čekání na autobus si povídám se zlatými dědoušky. I tak mám často pocit, jako kdybych spolkla recept na absolutní pravdu a mám problémy v sobě umlčet souboje emocí a přesvědčení. 

Pokreslená obrázky

sobota 1. dubna 2017

Když mi bylo čtrnáct, přátelila jsem se s kamarádkou, se kterou jsme se měnili z dětí v mladé slečny. Bavili jsme se o vesmíru, životě, snech a fantaziích a dozrávali jsme v lidi, které zajímal svět. 
Mezi naše hloubavé konverzace a pubertální smích patřilo i vyjmenovávání všech tetování, která si chceme v budoucnu nechat udělat. Přesto, že v tom bylo plno prosté líbivosti, nebylo to pro nás jen pozérství, ale smysl podstaty a chtěli jsme, aby naše tetování byla především o nás. 

K dnešnímu dni mám tetování tři, nelituji ani jednoho a vím, že přibydou další. Jelikož jsou na viditelných místech, často se mi stává, že se na ně lidé ptají a to především na jejich význam. S vysvětlováním trošku zápasím, protože ne vždy je situace vhodná povídat o jednom obrázku tak dlouho, abych já měla dobrý pocit, že jsem to opravdu podala správně. Často se tedy uchýlím k nějaké banální větě, po kterých následuje pohled plný pochybností a trapné ticho. 
Chtěla bych mít místo, kam ty lidi v nouzi poslat, protože jsou tací, které to opravdu zajímalo a zajímá a právě pro ně píšu tento článek. :)