Jak vypadá veterinární praxe?

Dneska jsem tu proto, abych vyvrátila pár mýtů o nás, veterinárních studentech, a vysvětlila vám, co to znamená, když chodíme na praxi. 

Mýtus no.1:

Nemáme žádné atestace jako humánní doktoři, takže je to opravdu jen na člověku, co se za těch šest let naučí a jaké zkušenosti posbírá. 

Mýtus no.2:

Když člověk vyjde naší školu, neznamená to automaticky, že umíme perfektně odebírat krev, napoprvý zakanylovat nebo vykastrovat kočku. Dá se říct, že opravdový učení nám teprve začalo. 

Mýtus no.3:

Chodit na praxi (na soukromou kliniku) neznamená, že se tam tyhle věci denně učíme. 

Mýtus no.4:

90% lidí si praxí nevydělává (alespoň můj skromný odhad).

Tohle jsou takový hlavní body, kterým se neveterinární společnost často diví a který chtějí potom vysvětlit. 

"A kde se to teda naučíte?"

"A to tam fakt chodíte zadarmo, jo?"

"A co tam teda vlastně děláš?"

Tak já to kapánek rozvinu.

Proč (ne)píšu

Už jsem dlouho nenapsala žádný příspěvek a někdo z vás si toho možná i všimnul.

Nechci se zabývat nějakými konkrétními důvody a nenafukovat to v bublinu, přesto bych vám chtěla napsat, co se mi ten měsíc honilo v hlavě. 

Sociální sítě obecně jsou pro mě záležitostí, ve který se furt cejtim nejistě. Nejenom já sama jako někdo, kdo blog má, ale i jako konzument, co Youtube a Instagram sleduje denně. 

Často vůbec nechápu tu pointu. Co tohle jako je? Proč lidi natáčí videa o tom, co si koupili? Proč dávají na instagram rádoby vtipný videa o tom, jak leží nemocný v posteli? K čemu jako? 

Vždycky jsem měla jasno - já bych nikdy full-time blogerka, ani instagramerka nechtěla být. Nechci svůj "úspěch" odrážet od lidí, od toho, jak by lidi vnímali mě, čistě od faktu, jaká já jsem. Na jednu stranu mi přijde fascinující, že budujete kariéru jen na vaší osobnosti, ale nepřijde mi to DOST.

Já prostě věřím, že člověk by měl aktivně pro společnost něco dělat. Být prospěšný svému blízkému okolí a dělat věci, které zanechají stopu.

Čím víc toho DĚLÁM, tím míň JSEM

Strašně moc si přeju, aby tohle nevyznělo jako nějakej stěžovačnej negativní výlev. Ve svý podstatě na tom totiž nic negativního není, necítím za tím žádnou vyloženě negativní emoci. Jen asi vím, že to tak je. Spíš tomu nerozumím, než že by mě to mrzelo. 

Delší dobu se ve mně formujou určitý pocity, který jsem neuměla úplně popsat, vlastně ani cítit. Až co jsme u venčení probírali s Dávidkem veškerý ty důležitý životní věci a úplný blbosti, začal jsem tomu dávat formu. A sama se divila, jak to ze mě vychází ven, protože je to stav prostě  zvláštní. Takže tedy tohle je vlastně taková úprava našeho rozhovoru. 

Poslední dobu mám pocit, že čím víc toho dělám, tím rychleji čas utíká a paradoxně mi tak přijde, že nic nedělám. 

Že tak nějak jako proplouvám a nedělám asi nic, co má šťávu, co by tě tak nějak řízlo do těla, ten proud energie a pocit důležitosti. A teď přichází ta ironie. Já po ničem takovým nijak zvlášť netoužím. 

Jsem zastáncem obyčejnýho života. 

Nejlepší stolní hra

Dnes úplně z jiného soudku. Napíšu vám totiž o té nejlepší stolní hře, kterou znám. 

Carcassonne

Hrajeme ho s mamkou, nevlastním taťkou a občasně i s bráchou už asi deset let a stala se tak z něho naše malá rodinná tradice. Možná až obsese. Myslím, že můžu říct, že ho hrajeme pokaždé, když přijedu na víkend. V těch svých dvanácti/třinácti letech, kdy jsme poprvé začali hrát tuhle strategickou hru, jsem dokonce vymyslela "výherní písničku", kterou zpíváme dodnes. Tedy zpívá ji ten, kdo vyhraje. Ve své podstatě právě těch pár dětských veršů je hlavní motivace k výhře. 

Objevuj, co máš před sebou

Když se podívám z okna a vidím tam ten sníh a srovnám to s fotkami, které vám chci ukázat, skoro to vypadá, že jsem si celý výlet vymyslela a fotky jsou už rok staré. Ale vážně! Minulý víkend jsme se s Dávidkem a Ferkem vydali na "túru" s cílem dostat se nahoru na lom Hády (v Brně). Místo, o kterém vyprávím už asi rok a kam jsem hrozně chtěla - asi jsem tušila, že půjde o zatraceně dobrý výhled - a ty já ráda. 

Chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou - lom a stezku podél řeky, na kterou jsme narazili (ale nikdy po ní nešli) při jedné procházce. Byla to jen intuice, která mi napovídala, že jsou ty dvě místa tak nějak u sebe, takže jsem radši progooglila internet a našla tuhle pěknou mapičku, která vypadalo docela nápomocně. Ukázalo se, že byla nápomocná víc než dost, šli jsme totiž přesně po vyznačené trase. 

Miluji se?

Miluji se. 

Co to vlastně znamená milovat se? Milovat se znamená mít se rád se vším všudy a přitom nevědět, co to všechno je. 

Milovat se jako dítě. 

Dítě, které si vůbec neuvědomuje že se má rádo a přesto má. Jinak to neumí. Jinak to nezná. Dítě neví, jak se milovat, proč se milovat, ani co to znamená. Jen je a jemu dobře. Nepotřebuje k tomu nic, protože už má všechno. 

Možná proto nám to tolik nejde. Nevíme si rady a čekáme, až si rady vědět budeme. Čekáme na návod, na spasení, na sami sebe, jako kdybychom byli ten druhý. Jako když milovat sám sebe znamená milovat toho, kým budu. A to přitom nejsme my. Ne Teď. 

Obyčejný den studentky

6:50

Tohle vstávání na sedmou mě jednou asi zabije. Naštěstí je to tenhle týden jen jednou! Nechápu, co jsem dřív dělala, že jsem potřebovala vždycky, vždycinky celou hodinu, abych se vypravila, dneska jsem to zvládla za půl hodiny a odcházím s full faceem makeupu a plnym břichem ovesný kaše (ale z pytlíku :D). Po cestě do školy se rafnu s přítelem a prohodíme pár úsečných poznámek o vítězství v protivnosti. Aneb když oba vstáváme po šestý. 

9:20

To teda bylo dost zbytečný cviko. Prasata. Nic jsme nedělali, hodinu nám doktor vyprávěl o světě veterinářů, jak to bylo neskutečně na hovno, jak to díky těm "starejm dědkům", co kazej ceny, na hovno je a jak nám svítá naděje, že to bude na hovno míň. 

No kdybych kvůli tomu nevstávala po šestý a šli jsme si místo cvika všichni sednout někam na víno a tu debatu měli tam, uděláme líp. Na selátka jsme se šli jen podívat, někdo si ho pohladil, řekli jsme si, proč má asi tamto sele oteklej kloub a šli jsme domů. 

Nechci hned usedat k počítači, takže si zapínám časovač na 15 minut a jdu do kuchyně uklízet. Neuvěřitelný, kolik toho člověk stihne za jednu čtvrthodinku - uklidit nádobí, umýt nádobí, utřít linku, umýt sporák, zamíst kuchyň a čekat, kdy to už konečně začne zvonit! 

Udělám si čaj - jen plátek citronu a lžička medu - a sedám tedy k tomu počítači. Otevírám blogger a svůj "Seznam četby" a přečtu pár článků. Potom mě napadne, že bych mohla přepsat zápis z Básničkového deníku jako článek a za pár minut to mám hotové. A teď si tak říkám, že bych se mohla vrhnout i na ten "obyčejný den", co jsem si v hlavě představovala a začínám sepisovat neskutečně zajímavé události dne. 

12:00
A cviko z andrologie za mnou. Zopakování pohlavních orgánů samce, ohmatání pár penisů na stole a potom ukázka na býčkovi. Takovej menší, bázlivej a prý se jmenuje Frodo. Do vyšetřovací klece se nechal zavést sám a když jsme mu všichni postupně ohmatávali jeho cennosti, byl úplně klidnej. 
Takže teď už podruhý cesta domů na byt, oběd a venčení Ferka. :)

Podivný strachy psa

Nevím, jestli jsem vám někdy o našem čtyřnohém daru psala, ale dneska se o něm určitě něco dozvíte. Jmenuje se Fero a ne, my jsme ho tak nepojmenovali. :D Ferko byl "zabavenej" a zachráněnej Československým kastračním programem, který objíždí romské osady na Slovensku a kastruje psy - ty buď v osadě zůstanou majitelům nebo odjíždí do útulku, kde se jim hledá domov a odkud většinou putují za novými páníčky do Německa. Přítel na tyto akce dříve jezdil a byl u odchytu i tohoto našeho cigáňa. Jedna paní na okraji osady jim tenkrát řekla, že nikomu nepatří a že ho můžou odvízt. 

Takže Ferko dostal jméno Fero a dva roky žil v útulku. Nikdo ho totiž nechtěl, protože prostě vypadá jako ten starej cigáň a útulek se jednoho dne tak přeplnil, že někdo musel z kola ven. A tak Fejo docestoval k nám do Brna "na dočasku". A je s námi doteď a už napořád. ♥

Fejko je asi nejvtipnější pes na světě, protože je hroznej posera. Přestože vypadá jako největší trhač a když se nám splaší v parku a lítá okolo a kouše do stromů, lidi držej svoje čivavy na vodítku tak pevně, že chudák čivava najednou chodí jenom po zadních (true story). Když si ho děti chtějí pohladit, tak se vždycky ptají, jestli můžou, protože ten náš knírač prostě vypadá, že si k večeři nejradši dává batolata. 

No a přitom je to největší strašpytel.

Takže tady máte seznam všech těch jeho divnejch strachů, ze kterých buď chytáme záchvaty smíchu a nebo (pokud jsme na veřejnosti) rudneme studem a plácáme se do čela. 

Mé veterinární přání

Během let, co jsem si umanula, že se za každou cenu stanu veterinářkou, se moje idealistická vize několikrát změnila a stále mění. Když si něco vysníte už ve školce a nemáte ani potuchy, co taková veterina je a naivně si představujete, že zvěrolékař prostě jenom léčí zvířátka a nikdy jste u něj pořádně ani nebyli, není se čemu divit. 

Na střední jsem si usmyslila, že za žádnou cenu nebudu sedět v ordinaci a (nedej bože) jenom očkovat psi a kočky. To já budu dělat víc. Já budu cestovat, budu externě pracovat v záchranných stanicích, zoologických zahradách a zachraňovat ohrožené druhy v Africe a chránit želvy na Bali. 

Po prvních letech na veterině jsem dostala první šoky, nejenom že jsem si nějak neuvědomila, že existují i krávy, ovce nebo prasata, ale zjistila jsem, že ta škola je taky hodně o nich. (Příliš hodně pro moje gusto.) A exoti jsou povinný jen v jednom semestrovém předmětu a to je šmitec. 

Začala jsem chodit na praxi, kde se očkují psi a kočky (+ X dalších super věcí jako je specializace na onkologii) a zjistila jsem, že mě taková veterina vlastně hrozně baví. Začala jsem se propašovávat na kliniku exotů a uvědomila jsem si, že plazi by mohly být moc a moc fajn a že nějaký opičáky, slony a delfíny asi ke štěstí vůbec potřebovat nebudu. 

Teď jsem ve čtvrťáku a moje představy dokonalého života zcestovalé veterinářky se otočily o 180°. A o tom je vlastně tenhle článek. Co si přeju právě teď. 

Přátelé, předsevzetí č. 1

Přiznávám zcela otevřeně stala se ze mě Puťka Domácí. V mém krásném vztahu s Dávidkem jsem tak nějak zpohodlněla a jako každá správná Puťka jsem všechno vylejvala jemu a na něj. Jenom, když jsme se pohádali, tak jsem buď v slzách volala mamce a nebo si stěžovala kamarádkám. 

Jsem obecně moc ráda doma, doma je bezpečno, pohodlí, můžu být v teplákách, bezostyšně sama sebou a hlavně sama se sebou. To mám ještě radši. Nějak jak jsem starší, dospělejší, víc introvertim. Už mě nebaví vysedávání po hospodách, protože mi přijde, že je nakonec všechno o tom chlastu. Že už se na tý vejšce nechodí ven kvůli lidem, kvůli srandě, ale kvůli tomu, aby člověk vypnul, odreagoval se, aby se nemusel učit, aby se mohl vyřádit jak saň a chvíli na nic nemyslet, tak si prostě vylejou hlavu.
Ono na tom jakoby není nic špatnýho, ale někde se mi v tom ztrácejí ty LIDI. 

A nejhorší je, že vim, že si za to můžu sama. Já sice vždycky nadávám, že mě nebaví udržovat přátelství přes chat, protože kdo dneska denně nepíše svejm friendům, jakoby nebyl, ale v závěru si za to prostě můžu sama. 

Produkty na vlny - recenze

Jsem z toho nějaká nesvá, mám tu pro vás moji první spolupráci a doufám, že si tím u vás nějak nepohorším. 

S webem pro-vlasy.cz jsme se domluvili, že mi pošlou balíček produktů na míru, což znamená, že já jim popsala, jaké mám vlasy a co bych očekávala a oni mi poslali dle svého úsudku balíček.

Balíček, který se skládal ze:

1. Šamponu Matrix Total Results Curl Please
2. Kondicionéru Matrix Total Results Curl Please
3. Pěny Wella Professionals Enrich Bouncy Foam
4. Olejíčku Revlon Orofluido Elixir

Vše jsem přes měsíc používala a zkoušela, takže tady je má upřímná recenze. :)

1. Šampon 

Čtvrťák na veterině

Určitě se patří říct, že čtvrtý ročník je úplně jiný než ty předešlé. Nevím, jestli bych to úplně popsala jako změnu ve škole samotné nebo v jejich osnovách, to ani ne, je to spíš o tom, že já sama si už přijdu jiná. Školu beru jinak, praxi vidím rozdílně a řekla bych, že postupně se na tuto rovinu dostáváme všichni. Někdo se tam dostal už mnohem dřív, možná i v prváku, a proto některé rozdíly mezi námi všemi byly tak rozdílné. 

Jde vlastně o to, že mnozí z nás už alespoň vědí směr, kam se chtějí dát, víme už, jak škola chodí, jak se na ty zkoušky naučit, něco už jsme si dokonce zapamatovali a umíme myslet " do praxe", protože tam skoro každý chodíme. 

Zimní semestr je především o velkých zvířatech, což mě vůbec nebere, naštěstí jsem si tam nafrkala samé volitelné exoty, takže se mi to pěkně kompenzovalo. Učení je opravdu málo, alespoň co se testů týká. Letos je to vyloženě o tom, co kdo dělá jako jedinec, co dělá pro sebe a co chce sám umět. 

Paní Závist

Sebereflexi považuju za jednu z nejlepších a nejdůležitějších schopností, které by si měl člověk osvojit. Nejenom, že potom nestagnuje, ale nutí ho to sám na sobě pracovat. Proto se dneska "pochlubím" s jedním takovým svým neduhem, který vůbec není k chlubení. 

Občas mě trápí závist. Asi víc než běžného smrtelníka. Bohužel většinou nezávidím jen tak jako celebritkám jejich káru, ale naopak těm blízkým kolem mě. O to víc mě to samozřejmě trápí, a proto už jsem dlouho s paní Závistí na ostří nože. 

Paní Závist je taková ta kamarádka, se kterou na oko držíte hrozně moc pospolu, ale za zády se vždycky pomluvíte, doma si potom stěžujete, jak vám hrozně vysává  energii a na otázku "Proč se s ní teda bavíš?" nikdy moc nedokážete odpovědět. Ale na to kafe půjdete příště zas. 

Já už naštěstí dlouho vím, že Závist mi saje šťávu a sáhodlouze se jí snažím přesvědčovat, že v mým životě už pro ni není místo. Bohužel to občas furt nechápe. 

Jak se taková návštěva Závisti pozná?