Obyčejný den studentky

6:50

Tohle vstávání na sedmou mě jednou asi zabije. Naštěstí je to tenhle týden jen jednou! Nechápu, co jsem dřív dělala, že jsem potřebovala vždycky, vždycinky celou hodinu, abych se vypravila, dneska jsem to zvládla za půl hodiny a odcházím s full faceem makeupu a plnym břichem ovesný kaše (ale z pytlíku :D). Po cestě do školy se rafnu s přítelem a prohodíme pár úsečných poznámek o vítězství v protivnosti. Aneb když oba vstáváme po šestý. 

9:20

To teda bylo dost zbytečný cviko. Prasata. Nic jsme nedělali, hodinu nám doktor vyprávěl o světě veterinářů, jak to bylo neskutečně na hovno, jak to díky těm "starejm dědkům", co kazej ceny, na hovno je a jak nám svítá naděje, že to bude na hovno míň. 

No kdybych kvůli tomu nevstávala po šestý a šli jsme si místo cvika všichni sednout někam na víno a tu debatu měli tam, uděláme líp. Na selátka jsme se šli jen podívat, někdo si ho pohladil, řekli jsme si, proč má asi tamto sele oteklej kloub a šli jsme domů. 

Nechci hned usedat k počítači, takže si zapínám časovač na 15 minut a jdu do kuchyně uklízet. Neuvěřitelný, kolik toho člověk stihne za jednu čtvrthodinku - uklidit nádobí, umýt nádobí, utřít linku, umýt sporák, zamíst kuchyň a čekat, kdy to už konečně začne zvonit! 

Udělám si čaj - jen plátek citronu a lžička medu - a sedám tedy k tomu počítači. Otevírám blogger a svůj "Seznam četby" a přečtu pár článků. Potom mě napadne, že bych mohla přepsat zápis z Básničkového deníku jako článek a za pár minut to mám hotové. A teď si tak říkám, že bych se mohla vrhnout i na ten "obyčejný den", co jsem si v hlavě představovala a začínám sepisovat neskutečně zajímavé události dne. 

12:00
A cviko z andrologie za mnou. Zopakování pohlavních orgánů samce, ohmatání pár penisů na stole a potom ukázka na býčkovi. Takovej menší, bázlivej a prý se jmenuje Frodo. Do vyšetřovací klece se nechal zavést sám a když jsme mu všichni postupně ohmatávali jeho cennosti, byl úplně klidnej. 
Takže teď už podruhý cesta domů na byt, oběd a venčení Ferka. :)

Podivný strachy psa

Nevím, jestli jsem vám někdy o našem čtyřnohém daru psala, ale dneska se o něm určitě něco dozvíte. Jmenuje se Fero a ne, my jsme ho tak nepojmenovali. :D Ferko byl "zabavenej" a zachráněnej Československým kastračním programem, který objíždí romské osady na Slovensku a kastruje psy - ty buď v osadě zůstanou majitelům nebo odjíždí do útulku, kde se jim hledá domov a odkud většinou putují za novými páníčky do Německa. Přítel na tyto akce dříve jezdil a byl u odchytu i tohoto našeho cigáňa. Jedna paní na okraji osady jim tenkrát řekla, že nikomu nepatří a že ho můžou odvízt. 

Takže Ferko dostal jméno Fero a dva roky žil v útulku. Nikdo ho totiž nechtěl, protože prostě vypadá jako ten starej cigáň a útulek se jednoho dne tak přeplnil, že někdo musel z kola ven. A tak Fejo docestoval k nám do Brna "na dočasku". A je s námi doteď a už napořád. ♥

Fejko je asi nejvtipnější pes na světě, protože je hroznej posera. Přestože vypadá jako největší trhač a když se nám splaší v parku a lítá okolo a kouše do stromů, lidi držej svoje čivavy na vodítku tak pevně, že chudák čivava najednou chodí jenom po zadních (true story). Když si ho děti chtějí pohladit, tak se vždycky ptají, jestli můžou, protože ten náš knírač prostě vypadá, že si k večeři nejradši dává batolata. 

No a přitom je to největší strašpytel.

Takže tady máte seznam všech těch jeho divnejch strachů, ze kterých buď chytáme záchvaty smíchu a nebo (pokud jsme na veřejnosti) rudneme studem a plácáme se do čela. 

Mé veterinární přání

Během let, co jsem si umanula, že se za každou cenu stanu veterinářkou, se moje idealistická vize několikrát změnila a stále mění. Když si něco vysníte už ve školce a nemáte ani potuchy, co taková veterina je a naivně si představujete, že zvěrolékař prostě jenom léčí zvířátka a nikdy jste u něj pořádně ani nebyli, není se čemu divit. 

Na střední jsem si usmyslila, že za žádnou cenu nebudu sedět v ordinaci a (nedej bože) jenom očkovat psi a kočky. To já budu dělat víc. Já budu cestovat, budu externě pracovat v záchranných stanicích, zoologických zahradách a zachraňovat ohrožené druhy v Africe a chránit želvy na Bali. 

Po prvních letech na veterině jsem dostala první šoky, nejenom že jsem si nějak neuvědomila, že existují i krávy, ovce nebo prasata, ale zjistila jsem, že ta škola je taky hodně o nich. (Příliš hodně pro moje gusto.) A exoti jsou povinný jen v jednom semestrovém předmětu a to je šmitec. 

Začala jsem chodit na praxi, kde se očkují psi a kočky (+ X dalších super věcí jako je specializace na onkologii) a zjistila jsem, že mě taková veterina vlastně hrozně baví. Začala jsem se propašovávat na kliniku exotů a uvědomila jsem si, že plazi by mohly být moc a moc fajn a že nějaký opičáky, slony a delfíny asi ke štěstí vůbec potřebovat nebudu. 

Teď jsem ve čtvrťáku a moje představy dokonalého života zcestovalé veterinářky se otočily o 180°. A o tom je vlastně tenhle článek. Co si přeju právě teď. 

Přátelé, předsevzetí č. 1

Přiznávám zcela otevřeně stala se ze mě Puťka Domácí. V mém krásném vztahu s Dávidkem jsem tak nějak zpohodlněla a jako každá správná Puťka jsem všechno vylejvala jemu a na něj. Jenom, když jsme se pohádali, tak jsem buď v slzách volala mamce a nebo si stěžovala kamarádkám. 

Jsem obecně moc ráda doma, doma je bezpečno, pohodlí, můžu být v teplákách, bezostyšně sama sebou a hlavně sama se sebou. To mám ještě radši. Nějak jak jsem starší, dospělejší, víc introvertim. Už mě nebaví vysedávání po hospodách, protože mi přijde, že je nakonec všechno o tom chlastu. Že už se na tý vejšce nechodí ven kvůli lidem, kvůli srandě, ale kvůli tomu, aby člověk vypnul, odreagoval se, aby se nemusel učit, aby se mohl vyřádit jak saň a chvíli na nic nemyslet, tak si prostě vylejou hlavu.
Ono na tom jakoby není nic špatnýho, ale někde se mi v tom ztrácejí ty LIDI. 

A nejhorší je, že vim, že si za to můžu sama. Já sice vždycky nadávám, že mě nebaví udržovat přátelství přes chat, protože kdo dneska denně nepíše svejm friendům, jakoby nebyl, ale v závěru si za to prostě můžu sama.